Od úterního hostování německého orchestru v Rudolfinu s šéfdirigentem Tomášem Netopilem se přirozeně čekala kvalita, ale výsledek předčil očekávání. Essenští filharmonikové (jak zní v překladu oficiální název tělesa) jsou těleso s příjemným měkkým zvukem, vyrovnanou úrovní všech nástrojových skupin, dokážou hrát s komorní přehledností a subtilností a plný symfonický zvuk a dynamické vrcholy uplatnit přesně tak, aby měly hudební smysl. Už Akademická slavnostní předehra Johannesa Brahmse byla v jejich provedení mistrovský kousek. Také nijak snadné Symfonické variace Antonína Dvořáka dokázali zahrát nejen s virtuozitou, ale navíc do nich vložili až nečekanou dávku vřelosti a zpěvnosti.
Tomáš Netopil v Essenu iniciativně uvádí českou hudbu, včetně Bohuslava Martinů. Druhou půlku večera otevřel jeho Koncertem pro smyčcové kvarteto a orchestr, což je skladba volně inspirovaná barokním útvarem concerto grosso, v němž „soupeří“ dvě skupiny hudebníků. Byla to příležitost po čase slyšet v Praze proslulý český soubor Pavel Haas Quartet, i když v tomto případě byl spíše součástí orchestru (a to i opticky), který ostatně v tomto díle má roli spíše komorního ansámblu, v němž každý hráč je sólista. A takto v nejlepším slova smyslu vyzněla i celá skladba.
Hudební gejzír se pak rozpoutal ve suitě z Růžového kavalíra od Richarda Strausse a v přídavku, jímž byla předehra ke třetímu dějství Wagnerova Lohengrina. Jestli by člověk měl koncert vystihnout dvěma slovy, tak by to byla radost a energie. Viditelná (a hlavně slyšitelná) radost hudebníků i dirigenta, kteří si zjevně rozumějí, umějí si naslouchat a baví je spolu tvořit hudbu - ať už českou, německou nebo jakoukoli jinou. Jistě, orchestr měl skvělé vedení ještě před Netopilem, který nicméně v jeho čele stojí už pár let, takže se mu očividně daří vysokou úroveň přinejmenším udržovat.
Vyřádili se na Bartókovi
Energie sálala i z koncertu, který se uskutečnil ještě před večerem orchestru z Essenu. I když to byla energie trochu jiného druhu. Od orchestrů složených z hudebníků, kteří se teprve na profesionální dráhu připravují, se přirozeně čeká hlavně verva, technická dovednost a perfektní souhra, méně pak výrazová hloubka či zvuková jedinečnost.
Hodně tedy záleží na sestavení programu. Gustav Mahler Jugendorchester, respektive jeho dirigent Ingo Metzmacher vybral dobře. Koncert pro klavír od George Gershwina je moderní skladba „stříknutá“ jazzem, v níž navíc jako sólista exceloval Jean-Yves Thibaudet. Ještě více se hudebníci vyřádili ve suitě Bély Bartóka Podivuhodný mandarín, která je přesně z rodu efektních, bouřlivých skladeb, pro daný účel nadmíru vhodných. Stejně jako baletní suita Daphnis a Chloé od Maurice Ravela, ač charakterem jemnější a místy vyloženě zvukově chvějivá. Ani tento druh hudby však orchestru nedělal problém. A tak nejhůř jim vyšla úvodní skladba Antonína Dvořáka V přírodě, kde přece jen chyběla větší kultivovanost, zpěvnost, hloubka, prostě kvality, které se dostavují až se zkušeností.
Se zkušeností se ovšem někdy vytrácí radost. Českou filharmonii v posledních letech, kdy ji vedl Bělohlávek, hraní začalo zase jednou bavit. Zatím nepolevuje, jak dokázal středeční koncert, na němž zaznělo Dvořákovo Requiem. Svým způsobem uzavřelo truchlení za zesnulého šéfdirigenta, který ho měl původně řídit. Život jde dál. Nastudování převzal Jakub Hrůša a koncert navíc natáčela renomovaná firma Decca.
Člověk se však nějak nemohl ubránit dojmu, že exkluzivní zakázce bylo vše podřízeno nebo že se aspoň více myslelo na nahrávku než na účinek směrem do hlediště. Hrůša ovšem skladbu náležitě vystavěl, rozhodně kreativněji, než jak to udělal Emmanuel Villaume s Dvořákovým Stabat mater při zahajovacím koncertu. Pražský filharmonický sbor byl jako vždy spolehlivou oporou. Nicméně občas se dostavoval pocit zvukové nevyváženosti hlavně ve vztahu k sólistům, kteří často zanikali. Přitom až na jednu výjimku to byl kvalitní kvartet. Dobře se poslouchal svítivý, kultivovaný soprán Ailyn Pérezové, ukázněný, pružný tenor Michaela Spyrese a měkký bas Jana Martiníka.
Tou výjimkou byla mezzosopranistka Christianne Stotijnová, o jejímž hlase si vlastně nešlo moc udělat představu, protože tóny ze sebe marně dolovala. Slyšet nebyla vlastně vůbec, a to nikoli jen kvůli orchestru. Snad s tím technici firmy Decca něco udělají.
