Zahájení festival svěřil tělesu Filarmonica della Scala, které vzniklo roku 1982 s cílem umožnit hudebníkům ze slavné scény uvádět i symfonická díla. V Praze už vystupovalo, vesměs s dobrým dojmem. A protože festival je dvořákovský, Italové zahráli dvě nejslavnější autorova orchestrální díla – Koncert pro cello h moll a Novosvětskou symfonii. Dirigoval Kolumbijec Andrés Orozco-Estrada, jenž má s Dvořákem zkušenosti.
Jenže pokud člověk čekal výrazný, třeba nezvyklý vklad do české hudby, nedočkal se. Už v cellovém koncertu převládala rozmáchlá, jakoby strnulá dramatičnost, navíc ještě poznamenaná četnými chybami dechařů. Německý sólista Daniel Müller-Schott se pokoušel o hluboký a proměnlivý výraz, ale výsledek připomínal rčení o voze a koze. Dirigent, sólista a orchestr jakoby k sobě nenacházeli cestu. V Novosvětské se dirigent sice snažil o různé dynamické a tempové kontrasty, ale kýžený efekt se nedostavil, neustále převládal pocit strnulosti, kterou se nedaří uvolnit. Nebylo snad dost času na zkoušky? Byli hráči nervózní z toho, že hrají Dvořáka v pražském Rudolfinu (ruku na srdce, jak by asi bylo našim filharmonikům, kdyby měli hrát v La Scale Verdiho…)? Znejisťovaly je respirátory, které měli i při hře (kromě dechařů samozřejmě)? Nad tím vším by ale u takového renomovaného tělesa měla převládnout profesionalita.
Prvotní rozpaky z hostování milánského tělesa trochu rozptýlil jeho druhý večer. V Mozartově Koncertu pro housle a orchestru, v němž se zaskvěl Julian Rachlin, ale především v Symfonii č. 2 Johannesa Brahmse se orchestr začal nacházet, najednou byl jeho zvuk elastičtější, už tolik nechyboval, s dirigentem začal víc tvořit a do hudby se tak dalo zaposlouchat. Nicméně ostrý kvalitativní střih přišel až v přídavku, předehře k Rossiniho Lazebníku sevillskému – něco tak ladného, svižného a lehkého se jen tak neslyší.
Nechyběl ani valčík
V úplně jiném světě se člověk ocitl při dvou koncertech Vídeňských filharmoniků. Ti si mimochodem roušky na pódiu mohli sundat, zjevně každé těleso má vlastní předpisy… A tak se dalo rozeznat, že „Vídeňáci“ přijeli očividně ve výtečné náladě. Řídil je 94 letý nestor světových dirigentů, Švéd Herbert Blomstedt, který, ač se přirozeně omezil na skromnější, leč živá a přesná gesta, řídil oba koncerty ve stoje a bez nějaké zřetelnější únavy. Symfonie č. 8 „Nedokončená“ Franze Schuberta přinesla zážitek ve výrazové kultuře a souhře.
A to, co udělali se Symfonií č. 4, zvanou Romantická, od Antona Brucknera, navždy zůstane v uších. Úžasně svítivé a měkké dechy, jedinečná souhra, vyváženost, měkký zvuk i v nejvyšších dynamických gradacích a především neustálý pocit, že je to baví, že je to skvělé hrát spolu a před publikem.
Jejich druhý večer nezůstal pozadu – Symfonie č. 4 „Liturgická“ od Arthura Honeggera, reflektující autorovy pochmurné emoce po skončení druhé světové války, byla hlubokou, niternou meditací. A Symfonie č. 4 Johannesa Brahmse pak rozhodně neodpovídala dávnému výroku Eduarda Hanslicka, citovanému v tištěném programu, že z této hudby má pocit, že mu natloukli dva ukrutně duchaplní lidé. Toto prohlášení přirozeně dávno přebil čas a další hudební vývoj, nicméně „čtvrtý Brahms“ může někdy působit tvrdě a přísně. „Vídeňáci“ předvedli, jak tuto drtivou hudbu hrát, aby z ní vyšlehly přirozené lidské emoce.
Přídavek, Císařský valčík od Johanna Strausse pak posluchači aspoň na pár minut navodil autentickou atmosféru slavných novoročních koncertů ve vídeňském Musikvereinu.
Haydn objevený v Praze
Po takové „náloži“ se mohlo zdát, že Mladí filharmonici Dvořákovy Prahy, těleso složené z talentovaných českých hudebníků nastupující generace, s nimiž pracuje dirigent Tomáš Netopil, bude mít hned další den těžkou práci, bude-li chtít zaujmout. Ale jejich výkon byl sympatický zase jiným způsobem.
Na úvod zahráli světovou premiéru skladby Lukáše Sommera Dvořák Airlines, inspirovanou cestou Antonína Dvořáka přes oceán do Ameriky. Její první část nese název Saale 1892, což byl název lodi, na níž se Dvořák plavil – a v její melancholické hudební náladě si šlo představovat třeba povalující se mlhu na palubě. Druhá se jmenuje Boeing 747 – tímto dopravním prostředkem by Dvořák letěl dnes. Proto je nejspíš živá, rytmická, všelijak „kroutí“ klasikovu Humoresku, někdy až - nikoli ve špatném slova smyslu - drze, takže publikum se i nahlas zasmálo. Chtěl tím autor říct, že takhle by Dvořák komponoval pod dojmem letu v boeingu? Proč ne.
Koncert pro cello od Josepha Haydna byl zařazen k 60. výročí jeho objevení v archivu pražského Národního muzea. Mladý arménský sólista Narek Hakhnazaryan podal možná o něco robustnější, rozmáchlejší výkon, než by se na raně klasicistní dílo slušelo, i než jak doprovázel orchestr. Ten se pak nejvíc uplatnil v Serenádě pro smyčce Petra Iljiče Čajkovského - ač „oddechová“ serenáda, vyžaduje hutný zvuk, patos a energii. Mladí hudebníci s Netopilem vše dodali v potřebné míře.
Festival pokračuje až do 24 září. Publikum čekají třeba ještě vystoupení Andráse Schiffa či Bamberských symfoniků.
