Z vyslechnutých koncertů přehlídky, která o tomto víkendu dospěla do poloviny, se do paměti nejvíc vryly tři, respektive tři a půl. Prvním byl dvořákovský recitál pianisty Ivo Kahánka. Letošní přehlídka se mimo jiné zaměřuje na Dvořákovo klavírní dílo, a Kahánek během jednoho večera provedl tři Dvořákovy klavírní cykly: Poetické nálady, Suitu A dur (známější spíš v orchestrální verzi) a Silhouety.
Takový projekt je úctyhodný sám o sobě, vždyť Poetické nálady trvají samy o sobě hodinu. A ať už se jednotlivé části tohoto díla jmenují Žertem, Na starém hradě, Selská balada, Bakchanale či Rej skřítků, člověk má neustále pocit harmonie. Ne že by je Dvořák neuměl odlišit, ale všechny spojuje jakýsi klid, vše je milé a jakoby zakulacené. Špičatost či vyostřenost v Dvořákově světě nemá místo. Obavy, že jak minuty začnou ubíhat, bude té harmonie až příliš a dílo začne připomínat kolekci přídavků, však vyvrátil Kahánek, jenž ze skladeb vytáhl a rozzářil všechny možné odstíny a rozvinul melodické linky. Člověk se pak vyloženě těšil na druhou část koncertu, v níž spanilá jízda Kahánka pokračovala. V přídavcích Dvořáka vystřídal Janáček a Chopin.
Zatím to jsou spíš komorní večery, které drží vysokou festivalovou laťku. Kurátorem komorní řady je pianista Lukáš Vondráček, který pozval houslistu Josefa Špačka, cellistu Tomáše Jamníka a violisty Pavla Nikla a Jakuba Fišera. Dva koncerty konfrontovaly „klasiky“ Beethovena a Dvořáka s mladšími autory. Efektnější než v případě Ernsta von Dohnányiho to bylo u Alfreda Schnittkeho a jeho skladby Smyčcové trio. Člověka napadalo, že ač Schnittkeho a Dvořáka dělí celé světy, oba s obrovskou invencí zacházejí s prostými motivy; rusko-německý skladatel si (na počest 100. výročí narození Albana Berga) nesmírně chytře pohrál s popěvkem Happy Birthday, respektive s jeho rytmem.
O profesionální sehranosti hudebníků není sporu, i když razantnost a vášnivost, s níž do Dvořákových klavírních kvartetů vstoupil Vondráček, někdy (a to i se zavřenýma očima) působila dojmem, že na programu je koncert pro klavír s doprovodem tří smyčcových nástrojů. Ale i tak to byly dva skvělé večery.
Zase jednou evergreeny
Za onu půlku se dá považovat provedení Symfonie č. 1 Josefa Suka v podání České filharmonie a dirigenta Jakuba Hrůši. Méně často uváděná skladba, odsunutá do pozadí jinými (a leckdy temnějšími) autorovými díly je plná jasu, optimismu i rytmické šťavnatosti. Do uší plynula tak krásně bezproblémově, ba šťastně a zpěvavě, že člověk zapomněl nejen na koronavirus, ale i na Beethovenův Klavírní koncert č. 4, z první půlky koncertu se sólistou Martinem Kasíkem. To byl na všech stranách typ výkonu, kdy všichni dělají, co mají, a vlastně to dělají dobře, ale přesto jde hudba, v tomto případě Beethovenova mužně kovová lyrika, naopak mimo uši a nezasahuje. Vrátila se do nich teprve v klavírním přídavku, kouzelně jemně zahrané Dvořákově Humoresce.
Podobný, spíše rozpačitý pocit se dostavoval i na zahajovacím koncertě s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, třebaže cellista Václav Petr v Dvořákově Koncertu h-moll prokázal, že je nejen spolehlivým členem orchestru, ale zvládne i takovýto sólový výkon. Prostě zase jednou zněly Dvořákovy evergreeny „h-moll“ a Novosvětská, které všichni na pódiu umí (snad) poslepu, ale mimořádná událost (jakou se loni stalo provedení děl Čajkovského) to nebyla.
K vrcholům se nezařadí ani očekávaný večer Collegia 1704. Dirigent Václav Luks nastudoval velmi zrádnou, velmi proměnlivou Beethovenovu Missu solemnis neobyčejně pozorně, bez zbytečně přehnaných temp a sbor Collegium Vocale exceloval v přednesu, avšak sólisté Simona Šaturová, Václava Krejčí Housková, Jaroslav Březina a Jan Šťáva neměli pro party, jež se u Beethovena příliš neliší od těch pro hudební nástroje, dost znělé hlasy či techniku či obojí. Navíc se zrovna tentokrát vnucovala už spíš „nadstavbová“ otázka, jestli – při vší úctě k dobovým nástrojům – Beethovenovi jako zvěstovateli romantismu přece jen lépe neslouží moderní orchestr a jeho svítivé, ostřejší barvy. Ovšem jak který samozřejmě, třeba Česká filharmonie není zrovna beethovenovské těleso.
A jeden dojem zcela mimohudební: Na koncertech se přestalo kašlat! Buď jsou lidé v současné hysterii už tak vyděšení, že se bojí zakašlat, aby nebyli na místě zastřeleni, anebo zjistili, že kuckání do roušek je zkrátka nepohodlné. Aspoň něco...
