Itálie nemá takovou tradici symfonických orchestrů jako třeba středoevropský prostor, nicméně dva z nich – Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia z Říma a Filarmonica della Scala z Milána mají špičkovou úroveň, což dokázaly při různých příležitostech i v Praze.
Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai neboli Národní symfonický orchestr Italského rozhlasu, sídlící v Turíně, je ten „třetí“ a tak byl člověk zvědav, jak se v neděli v Rudolfinu popasuje s dvěma dvořákovskými „hity“. Dirigoval v Praze dobře známý, letos 79 letý německý dirigent Christoph Eschenbach, jenž své kvality prezentoval například v abonentních programech České filharmonie.
Tentokrát se to ale celé nějak nepovedlo. Sólový part koncertu přednesl mladý rakouský virtuos perského původu Kian Soltani a to jeho výkon ještě patřil k tomu lepšímu. Možná se v Praze dala slyšet vyzrálejší provedení, nicméně Soltani dokázal svůj vzácný nástroj z konce 17. století rozezpívat s půvabnou jemností a citovostí a rozhodně potvrdil, že je velkým talentem.
Orchestr ovšem působil dojmem, že si nerozumí s ním a především s dirigentem, který jakoby nevěděl, jak z Italů vytěžit co nejvíc ve prospěch Dvořáka, jak ukočírovat jejich temperament, jistou neukázněnost a krotit jejich sklon hrát neustále co nejvíc dramaticky. Výsledek neustále sklouzával k jednostrunné siláckosti, kaňkou byl navíc ošklivý kiks hornisty hned v úvodu.
V Dvořákově Symfonii č. 8, která následovala po pauze, se takový karambol už neopakoval, ale přespříliš intenzivní hraní pokračovalo. Přitom tato symfonie je plná jasu a slunce a člověk se podvědomě těšil na italský citový a spontánní vklad do ní. Jenže slunce krásně nehřálo, ono nesnesitelně pražilo.
Z hlediště se vnucoval pocit, že přemýšlivě založený dirigent jede po úplně jiné koleji, nebo snad „v závěsu“ nadupaného stroje, místo aby ho nějak nasměroval, ukáznil, inspiroval, aby mu jen občas mechanicky nezeslabil, ale skutečně „dělal muziku“. Přitom třeba smyčcová sekce má krásnou hutnou barvu, i další hudebníci naznačili své individuální kvality, určitě by se s nimi dalo pracovat a docílit přijatelnějšího výsledku.
Snad na to Eschenbach neměl dost času, snad Dvořák prostě není „krevní skupina“ tělesa. Pak se ovšem nabízí otázka (jež by ale měla směřovat ještě k minulému vedení Dvořákovy Prahy), proč byla taková kombinace zvolena pro slavnostní zahájení před televizními kamerami, nebo proč třeba program nenastudoval osobně šéfdirigent tělesa James Conlon, jenž by měl lépe „znát své pappenheimské“.
Na závěr jako přídavek zazněla poslední věta ze Symfonie č. 4 „Italské“ od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Publikum aplaudovalo vestoje, což ale v současnosti činí bez rozmyslu téměř na každém koncertě, takže toto gesto dávno ztratilo vypovídající hodnotu.
