Svatební košile nepatří k nejprováděnějším Dvořákovým vokálně-instrumentálním dílům, a právě proto si zaslouží, aby zazněly hned na úvod Dvořákovy Prahy. Podkladem k dílu se stala pochmurná Erbenova balada o dívce, jež svým rouháním vyvolá z hrobu umrlce a před děsivým koncem ji zachrání jen upřímné pokání a ranní rozbřesk, ukončující vládu temných sil. Místo jejího těla jsou nakonec roztrhány jen košile.
Děsivý noční úprk podivné milenecké dvojice Dvořák vylíčil možná uhlazenějšími, harmoničtějšími prostředky, než by člověk čekal s ohledem na literární předlohu, ale jeho melodická invence je i v tomto díle nevyčerpatelná a skladba rozhodně má ducha nejen ve smyslu strašidla, ale i ve významu oduševnělosti, s níž ústí do smíření. Dílo v Dvořákově síni Rudolfina nastudoval dirigent Jakub Hrůša s Českou filharmonií, který zjevně v úsilí o větší spád zvolil živější tempa a celkově dramatičtější pojetí. Skvělý v deklamaci byl Český filharmonický sbor Brno, jenž se ve skladbě podílí na vyprávění příběhu.
Tři sólové party byly obsazeny domácími pěvci, patřícími k tomu lepšímu na naší pěvecké scéně, která velký výběr neposkytuje. Nejlépe se poslouchal tenorista Richard Samek, jehož hlas zněl příjemně a vroucně, nesl se přes orchestr a i když Dvořák nechává umrlce „mluvit“ spíše jako roztouženého než zlověstného milovníka, pěvec se do něj správně snažil vložit i něco jako úlisnost. Kateřině Kněžíkové zní nejlépe vyšší tóny, ale part dívky by chtěl i hutnou střední polohu a v ní je soprán Kněžíkové matnější, takže často zůstal skrytý za orchestrem (z 16. řady v přízemí).
Nejrozpačitější dojem zanechal Svatopluk Sem jako vypravěč. Zajímavá kovová barva jeho barytonu zasvitla jen občas, hlavně v závěru, když mohl zpívat v plném forte vyšší tóny, jinak zněl šedě a téměř unaveně, a také zanikal za orchestrem. Tento problém jde však i na vrub dirigenta, který mohl zvuk orchestru krotit. Navíc, i když vypravěč je víceméně nezúčastněná figura, tak Sem jakoby víc komunikoval s notovým pultem než s publikem, až to chvílemi působilo, že part pořádně nezná.
Dvořák ze Salcburku
V sobotu patřila Dvořákova síň souboru Camerata Salzburg. Zlatým hřebem večera byla Bernsteinova Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí. Disputace několika starověkých osobností o lásce je zvukově atraktivní, hráčům nabízí spoustu příležitostí k předvedení technických kvalit a zvláště v závěru nezapře ve svých rytmech autora West Side Story.
V sólovém partu se zaskvěla Hilary Hahnová, která narychlo nahradila indisponovanou Janinu Jansenovou. Přesto si se souborem, který vedl dirigent Daniel Blendulf, padla do noty a byla z toho posluchačsky vzácná muzikantská chvíle, po níž následovaly ještě dva přídavky od Bacha. Ne náhodou - Hahnová si do Prahy odskočila z bachovského turné.
Salcburský soubor zahrál i dvě skladby od Dvořáka. Krátké Nokturno H dur na úvod a po pauze Serenádu E dur pro smyčce, jednu z nejslavnějších Dvořákových skladeb vůbec. A právě proto, přes všechnu muzikantskou přesnost, kultivovanost a jemnost, něco chybělo: větší citová vřelost, zpěvnost, sametovější zvuk. Na druhou stranu není od věci poslechnout si, jak Dvořáka cítí muzikanti z různých koutů Evropy, a jaké vlastní kvality do něj vnášejí.
