Doporučujeme

Dirigent Vladimir Jurowski na festivalu Dvořákova Praha

Dirigent Vladimir Jurowski na festivalu Dvořákova Praha | foto: Petra Hajská

GLOSÁŘ: Úvod Dvořákovy Prahy se nepovedl. Záchrana přišla druhý den

  • 6
Zahajovací koncert Dvořákovy Prahy, ač společensky náležitě slavnostní, nakonec nedopadl zdaleka tak hvězdně, jak ho festival prezentoval. Naštěstí hned na druhém koncertě bylo možno si spravit chuť.

Dvořákovo oratorium Stabat mater se zdálo být ideální volbou pro čtvrteční vstupní večer, zvlášť když v rámci letošního (a ještě i příštího) ročníku festival provede všechna Dvořákova oratoria, jakož i všechny jeho kantáty.

Od angažování PKF – Prague Philharmonia a Českého filharmonického sboru Brno, k jejichž charakteristikám patří štíhlejší a pastelovější zvuk, se čekalo spíše intimně vroucí než efektně patetické provedení. Hlavně sbor tato očekávání jistě naplnil, problém byl spíš v tom, že francouzský šéfdirigent našeho orchestru Emmanuel Villaume jakoby skladbu cítil spíš rytmicky než melodicky, jakoby nebral v potaz, že je také dobré hudbu tu a tam nechat prodlít, rozeznít a doznít, zvlášť když jde o natolik zpěvnou hudbu, jako je ta Dvořákova. Místo toho se prostě „jelo“ rychlíkem bez zastávky od prvního taktu až do cíle.

Možná je za tímto pocitem i fakt, že den předtím kanál ČT art odvysílal záznam Verdiho Requiem s Herbertem von Karajanem z roku 1967. Jistě, takové srovnání není z různých důvodů fér, ostatně vedle Karajana skoro každý dirigent působí jako kapelník vojenské dechovky. Ale stejně člověku nejde z mysli, jak se obecně vzato dalo s hudbou tvořit. A také zpívat. Ty časy jsou ovšem pryč.

Ze čtveřice sólistů, které angažovala Dvořákova Praha, jsou tři pravidelnými hosty Metropolitní opery. Z nich asi nejočekávanější byl polský tenorista Piotr Beczala, jenž ale krátce před koncertem odřekl. Nahradil ho český pěvec Richard Samek, a i přes zjevnou nervozitu, vedoucí k přílišnému tlaku na hlas i ke špatnému nástupu v árii Fac me vere, patřil díky příjemnému témbru k lepší polovině sólistů - té pánské. Pevnou skálu totiž představoval německý basista René Pape, ve zpěvu ladný a imponující, přitom nijak operně přepjatý. Zkrátka tak akorát pro Dvořákovo oratorium, které promlouvá sice grandiózním, ale též pokorným hudebním jazykem.

Slovenská mezzosopranistka působící v Berlíně Jana Kurucová naproti tomu do zpěvu vkládala operního dramatu až příliš, navíc jí nebylo moc rozumět, přitom latinu je také nutno plasticky vyslovovat, vypráví se v ní přece příběh matky, která ztratila syna. Nicméně nejhorší dojem nakonec zanechala lotyšská sopranistka Kristine Opolaisová.

Ani se nechtělo věřit, že je to ta samá pěvkyně, která roku 2010 zazářila v Mnichově jako Rusalka. Tehdy byla schopna spojovat tóny a hlas jí zněl měkce, ale v dalších letech jakoby předností ubývalo a potíží přibývalo, ne zcela jednoznačný byl i dojem z jejího pražského recitálu před dvěma lety a v letošním kinopřenosu Rusalky z Metropolitní opery už vyloženě zklamala. A nyní opět, jakoby se hlas už rozpadal, jakoby nebyla schopna zazpívat dva tóny pohromadě, natož dát do zpěvu nějaký výraz. Signály o jejích problémech se přece nedaly utajit, festival je mohl včas zachytit.

Ruská houslistka nadchla

Úvodní večer tedy vyvolal rozpaky, naštěstí hned ten páteční už měl úroveň, jež se dá nazvat festivalová. Přijel totiž London Philharmonic Orchestra, který vedl jeho šéf Vladimir Jurowski. Hned na úvod v Rudolfinu zahráli Dvořákovu Polednici - jako dramatickou temnou scénu. Dramaturgickým i uměleckým vrcholem večera byl následující Koncert pro housle a orchestr č. 1 od Sergeje Prokofjeva. Virtuozitou, ale hlavně přednesem této bouřlivácké skladby, plné překvapivých disonancí a dalších „kousků“, nadchla ve Velké Británii usazená ruská houslistka Alina Ibragimova. Jako přídavek pak zahrála třetí část (Melodia) ze Sonáty pro sólové housle od Bély Bartóka.

Šostakovičova Symfonie č. 11 z roku 1957 patří k těm „vstřícným“ skladbám, jimiž se skladatel snažil vybalancovat svůj ambivalentní vztah k sovětskému režimu. V symfonii líčí revoluční rok 1905 a předjímá „slavné“ události roku 1917. Hudebně to nicméně je stále Šostakovič, přímočarý, drtivý, metající blesky, ale i senzitivní. A Jurowski se svými hudebníky to vše vyjádřili se zvukovou pompou, které přesto nechyběla kultivovanost a zřetelná kresba všech jemností. Jurowski bude zanedlouho debutovat u České filharmonie, na jeho provedení skladeb Johannesa Brahmse a zvláště Alexandera Zemlinského se lze rozhodně těšit.