Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GLOSÁŘ: Úvod Dvořákovy Prahy se nepovedl. Záchrana přišla druhý den

  17:55aktualizováno  17:55
Zahajovací koncert Dvořákovy Prahy, ač společensky náležitě slavnostní, nakonec nedopadl zdaleka tak hvězdně, jak ho festival prezentoval. Naštěstí hned na druhém koncertě bylo možno si spravit chuť.

Dirigent Vladimir Jurowski na festivalu Dvořákova Praha | foto: Petra Hajská

Dvořákovo oratorium Stabat mater se zdálo být ideální volbou pro čtvrteční vstupní večer, zvlášť když v rámci letošního (a ještě i příštího) ročníku festival provede všechna Dvořákova oratoria, jakož i všechny jeho kantáty.

Od angažování PKF – Prague Philharmonia a Českého filharmonického sboru Brno, k jejichž charakteristikám patří štíhlejší a pastelovější zvuk, se čekalo spíše intimně vroucí než efektně patetické provedení. Hlavně sbor tato očekávání jistě naplnil, problém byl spíš v tom, že francouzský šéfdirigent našeho orchestru Emmanuel Villaume jakoby skladbu cítil spíš rytmicky než melodicky, jakoby nebral v potaz, že je také dobré hudbu tu a tam nechat prodlít, rozeznít a doznít, zvlášť když jde o natolik zpěvnou hudbu, jako je ta Dvořákova. Místo toho se prostě „jelo“ rychlíkem bez zastávky od prvního taktu až do cíle.

Možná je za tímto pocitem i fakt, že den předtím kanál ČT art odvysílal záznam Verdiho Requiem s Herbertem von Karajanem z roku 1967. Jistě, takové srovnání není z různých důvodů fér, ostatně vedle Karajana skoro každý dirigent působí jako kapelník vojenské dechovky. Ale stejně člověku nejde z mysli, jak se obecně vzato dalo s hudbou tvořit. A také zpívat. Ty časy jsou ovšem pryč.

Ze čtveřice sólistů, které angažovala Dvořákova Praha, jsou tři pravidelnými hosty Metropolitní opery. Z nich asi nejočekávanější byl polský tenorista Piotr Beczala, jenž ale krátce před koncertem odřekl. Nahradil ho český pěvec Richard Samek, a i přes zjevnou nervozitu, vedoucí k přílišnému tlaku na hlas i ke špatnému nástupu v árii Fac me vere, patřil díky příjemnému témbru k lepší polovině sólistů - té pánské. Pevnou skálu totiž představoval německý basista René Pape, ve zpěvu ladný a imponující, přitom nijak operně přepjatý. Zkrátka tak akorát pro Dvořákovo oratorium, které promlouvá sice grandiózním, ale též pokorným hudebním jazykem.

Slovenská mezzosopranistka působící v Berlíně Jana Kurucová naproti tomu do zpěvu vkládala operního dramatu až příliš, navíc jí nebylo moc rozumět, přitom latinu je také nutno plasticky vyslovovat, vypráví se v ní přece příběh matky, která ztratila syna. Nicméně nejhorší dojem nakonec zanechala lotyšská sopranistka Kristine Opolaisová.

Ani se nechtělo věřit, že je to ta samá pěvkyně, která roku 2010 zazářila v Mnichově jako Rusalka. Tehdy byla schopna spojovat tóny a hlas jí zněl měkce, ale v dalších letech jakoby předností ubývalo a potíží přibývalo, ne zcela jednoznačný byl i dojem z jejího pražského recitálu před dvěma lety a v letošním kinopřenosu Rusalky z Metropolitní opery už vyloženě zklamala. A nyní opět, jakoby se hlas už rozpadal, jakoby nebyla schopna zazpívat dva tóny pohromadě, natož dát do zpěvu nějaký výraz. Signály o jejích problémech se přece nedaly utajit, festival je mohl včas zachytit.

Ruská houslistka nadchla

Úvodní večer tedy vyvolal rozpaky, naštěstí hned ten páteční už měl úroveň, jež se dá nazvat festivalová. Přijel totiž London Philharmonic Orchestra, který vedl jeho šéf Vladimir Jurowski. Hned na úvod v Rudolfinu zahráli Dvořákovu Polednici - jako dramatickou temnou scénu. Dramaturgickým i uměleckým vrcholem večera byl následující Koncert pro housle a orchestr č. 1 od Sergeje Prokofjeva. Virtuozitou, ale hlavně přednesem této bouřlivácké skladby, plné překvapivých disonancí a dalších „kousků“, nadchla ve Velké Británii usazená ruská houslistka Alina Ibragimova. Jako přídavek pak zahrála třetí část (Melodia) ze Sonáty pro sólové housle od Bély Bartóka.

Fotogalerie

Šostakovičova Symfonie č. 11 z roku 1957 patří k těm „vstřícným“ skladbám, jimiž se skladatel snažil vybalancovat svůj ambivalentní vztah k sovětskému režimu. V symfonii líčí revoluční rok 1905 a předjímá „slavné“ události roku 1917. Hudebně to nicméně je stále Šostakovič, přímočarý, drtivý, metající blesky, ale i senzitivní. A Jurowski se svými hudebníky to vše vyjádřili se zvukovou pompou, které přesto nechyběla kultivovanost a zřetelná kresba všech jemností. Jurowski bude zanedlouho debutovat u České filharmonie, na jeho provedení skladeb Johannesa Brahmse a zvláště Alexandera Zemlinského se lze rozhodně těšit.




Nejčtenější

Vyslýchali mě jako fašistku, říká autorka scénáře o střetu s muslimy

Z filmu Pírko

Za scénář filmu Jako v ráji dostala Lucia Klein Svoboda jednu z vítězných cen loňské soutěže Filmové nadace. Má už i...

Prohlédněte si snímky nominované v prestižní soutěži World Press Photo

FOTKA ROKU: Ronaldo Schemidt, Agence France-Presse - Venezuelská krize (3....

Prestižní fotografická soutěž World Press Photo odhalila nominované snímky v letošním ročníku. Soutěží se v tradičních...



Nejde o cenzuru, líčí šéf rady, proč odmítli film o střetu s muslimy

Ceny Filmové nadace převzali (zleva) Radek Bajgar, Lucia Klein Svoboda, Lucie...

Přemysl Martínek z Rady Státního fondu kinematografie, kde Lucia Klein Svoboda neuspěla s žádostí o podporu svého filmu...

RECENZE: Krimi selhává. Inspektor Max od kolotočů pouze připomíná jiné

Ze seriálu Inspektor Max

Zločin v operetce. Tak se po několika dílech jeví koprodukční seriál Inspektor Max, který po slovenské lednové premiéře...

A ještě jedna věc. Columbo, křestním jménem poručík, slaví padesátku

Peter Falk v seriálu Columbo

Seriál sice začal až v roce 1971, nicméně před padesáti lety, 20. února 1968 v pilotní epizodě Vražda na předpis, se...

Další z rubriky

Brit Awards mají zpěvačka Dua Lipa, raper Stromzy či kapela Gorillaz

Zpěvačka Dua Lipa spolu se svými sourozenci přebírá cenu pro nejlepší britské...

Dua Lipa a Stormzy se ve středu večer stali hlavními vítězi hudebních cen Brit Awards, jež jsou britskou obdobou...

Iglesias potěší fanoušky hned dvakrát, vystoupí i v předvečer narozenin

Enrique Iglesias

Původně to měla být velká oslava zpěvákových třiačtyřicátých narozenin. K vyprodanému koncertu, který se v pražské O2...

Padesát písní ze soundtracku k roku 1968 zní zradou i nadějí

Karel Kryl

Od roku 1968 uplynulo půlstoletí, ale i díky dobové muzice jsou vzpomínky na osudové období Československa stále živé....

Najdete na iDNES.cz