Byznysmen Karel Komárek, který se před pár lety uvolil „do toho jít“, zaslouží respekt. Se státní podporou kultury obecně to očividně nebude do budoucna růžové a privátní sféra si tu naopak může udělat jméno.
Reprezentovat konkrétního mecenáše navíc může být větší umělecká výzva, než je tomu v případě abstraktního státu. A je fakt, že management Dvořákovy Prahy se očividně snaží dramaturgicky i umělecky nesnižovat laťku a nedělat ústupky „VIP vkusu“, což se třeba o Pražském jaru bezezbytku tvrdit nedá. Přitom sály měl letos téměř nebo zcela plné. Dokonce se většinou ani netleskalo na špatných místech. A právě proto by takový festival měl být vypulírovaný do posledního detailu, jakkoli s „čárami přes rozpočet“ musí počítat i ty největší světové přehlídky.
Někdy prostě zasáhne vyšší moc, tak jako když k sobě letos povolala dirigenta Jiřího Bělohlávka. Na dvou koncertech České filharmonie ho zastoupili Jakub Hrůša a Petr Altrichter. Nezařadily se k vrcholům, Hrůšovo provedení Dvořákova Requiem navíc poznamenal špatný výkon holandské mezzosopranistky, kvůli němuž firma Decca zřejmě stornuje chystanou nahrávku – dlužno ovšem dodat, že na obsazení kvartetu sólistů si dohlížela sama.
Naopak skutečnou událostí bylo hostování Essenských filharmoniků s jejich šéfem Tomášem Netopilem, kteří podali překvapivě kvalitní výkon, a to i ve smyslu soudržnosti a nadšení. Netopil dirigoval i sobotní závěrečný koncert s Vídeňskými symfoniky, kteří přes všechnu technickou bravuru, kterou předvedli v Brahmsovi i v Dvořákově Symfonii č. 6, nedosáhli na zvukovou tvárnost essenského orchestru. Sóla v Te Deum zpívali Simona Šaturová, která ale pro tento part má příliš křehký hlas, a Adam Plachetka, který by si měl začít dávat pozor, aby zbytečně na hlas netlačil.
Dle očekávání bylo co poslouchat na koncertě London Philharmonic Orchestra s dirigentem Vladimirem Jurowskim a houslistkou Alinou Ibragimovou, naopak zahajovací večer s Dvořákovým Stabat mater zážitkem nebyl. A nejen kvůli jakési bezradnosti dirigenta Emmanuela Villauma v čele PKF – Prague Philharmonia, ale i některým sólistickým výkonům, hlavně sopranistky Kristiny Opolaisové.
Zpěváci a jejich momentální kondice, to vždycky bude pro každého pořadatele loterie, ne-li přímo ruská ruleta. Něco se však přece jen dá odhadnout či zjistit předem. Jen málo současných českých pěvců dosahuje na světovou úroveň, ale ani světové jméno automaticky nezaručuje kvalitu.
Mezi pianisty máme jistě několik velmi dobrých umělců. Patří k nim také Ivan Klánský, letošní držitel Ceny Antonína Dvořáka. Svým recitálem potvrdil, že je ve svém oboru českou špičkou, ale také to, že trůn uprázdněný po zesnulém, skutečně světovém Ivanu Moravcovi zůstává prázdný.
Komorní řada zaujala
Zvláštní kapitolou je komorní řada, kterou letos sestavil hornista Radek Baborák. I ta dokázala přilákat lidi, a nejen do Anežského kláštera, ale i do ve velké Dvořákovy síně Rudolfina. O volbě některých skladeb či aranžmá se dají vést debaty, ale muzikantsky to byly bohaté večery. Baborák je geniální hornista a inspirativní vůdčí osobnost komorních sdružení. Podílel se též na založení zbrusu nového Festivalového orchestru, složeného ze špičkových domácích i zahraničních hráčů. Měl by ale zvážit, zda se jako dirigent bude pouštět do velkého symfonického repertoáru 19. století. Provedení Beethovenových skladeb totiž nebylo z hlediska tempa a rytmu příliš zvládnuté, prozrazovalo nezkušenost a přes všechny nablýskané sólové výkony v podstatě nudilo.
Nicméně samotná myšlenka Festivalového orchestru je smysluplná, takže nezbývá než ji rozvíjet. Stejně jako sobotní matiné, na nichž chce festival prezentovat Dvořáka v „neobvyklých“ pojetích. Bude muset jen upřesnit, co tím myslí kromě provedení Novosvětské symfonie ansámbly dobových nástrojů. Anebo Den D, debutový den mladých interpretů, z nichž letos nejvíce zaujala hornistka Kateřina Javůrková. A nejen tím, že při provedení skladby Oliviera Messiaena Appel Interstellaire (Mezihvězdné volání) nechala sál ponořit do naprosté tmy, aby si všichni mohli vychutnat autorova zvuková kouzla.
Dobrým nápadem, který už se stává tradicí, je Rodinný den, a především festivalový prolog, který představuje místa spojená s Dvořákem. Oba projekty dodávají festivalu originální příchuť a mají našlápnuto do dalších let. Stejně jako celá Dvořákova Praha.
