Dvojitá lekce muzikantské dokonalosti

Z některých koncertů má člověk pocit, že je musí nějak přežít, než bude konec. Jiné by si naopak dal klidně znova od začátku. Takové štěstí se tento týden přihodilo hned dvakrát - ve Smetanově síni pražského Obecního domu a v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Ve středu hostil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni pražského Obecního domu proslulého ruského basistu gruzínského původu Paatu Burčuladzeho. A ten podal výkon hodný sólisty světových scén.

Neznamená to, že stovky představení, která tento matador za svou dosavadní dráhu odzpíval, nejsou vůbec znát. Ale hlas mu rozhodně neodchází, slouží dobře, a Burčuladzeho interpretace snese ta nejvyšší kritéria.

Ukázky z Čajkovského Evžena Oněgina, Dargomyžského Rusalky a Rachmaninovova Aleka byly zazpívány skvěle a Musorgského Boris Godunov jako by byl Burčuladzemu - k němuž se připojil i Pražský filharmonický sbor - psán téměř na tělo.

Dlužno dodat, že i orchestr, který řídil Serge Baudo, se mimořádně snažil jak při doprovodu, tak v nápaditě vybraných samostatných číslech. Těmi byly burleskní suita Poručík Kiže od Sergeje Prokofjeva, líčící život fiktivního důstojníka, jehož zrodila chyba carských byrokratů, a Šnitkeho Rituál pro velký orchestr, komponovaný v 80. letech na památku obětí druhé světové války.

Tady byl orchestr rozšířen o další nástroje včetně elektrické kytary. V hlase zvonů se má ozývat (i když ji není úplně snadné rozeznat) Internacionála, ani ne tak jako úlitba režimu, spíše jako autorův vzdor vůči zprofanování této písně bolševiky.

Následujícího dne se Česká filharmonie po několika měsících opět představila v Dvořákově síni pražského Rudolfina s hvězdným britským dirigentem sirem Johnem Eliotem Gardinerem.

Jejich společná vystoupení jsou vždy lekcí koncentrované a tvrdé práce a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Dvořákovy Symfonické variace zazněly ve výrazové proměnlivosti.

Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány od Bohuslava Martinů (klavírní part přednesl Daniel Wiesner) Gardiner vystupňoval k vrcholnému dramatickému účinku a Mahlerova Symfonie č. 4 okouzlovala jiskřivostí a hřejivostí. Do opravdových rajských sfér pozvedla finále sopranistka Martina Janková, která s prostou líbezností přednesla sólový part líčící nebeské radovánky.

,