Nejprve ke knize. Man Ray napsal svůj Vlastní portrét v roce 1963. O pět let později jej v překladu vydal Odeon. Firma Artefact nyní publikovala totožný překlad Gerty Pospíšilové, nicméně plný chyb, které odeonské vydání neobsahuje! Pedantovi Man Rayovi by řádně stoupl tlak, kdyby si přečetl nelogické věty, jež mu Artefact v knize vložil do úst. Když fotograf utíká z Paříže před blížícími se německými vojsky a stavuje se autem u „branky“, aby si z ní vybral všechny uložené peníze, jde o chybu alespoň úsměvnou.
Kniha potvrzuje, že Man Ray byl mezi osobnostmi meziválečné avantgardy dosti ojedinělou postavou. Rodák z Filadelfie neuvěřil utopickým tezím o lepších zítřcích, v nichž budou všichni pracující žít v ideálních bytech plných ušlechtilých obrazů. Stal se „oficiálním reportérem“ pařížské bohémy (surrealisty smetánka přijala až po jejich „posvěcení“ Man Rayovými portréty) a zároveň žádaným fotografem módních a reklamních časopisů. Díky těmto kontaktům měl dost peněz na to, aby mohl malovat, a dost galeristů, kteří mu malby vystavili.
„Fotografie byla prostě věc výpočtu, člověk dosáhl toho, co si předem vypočítal, malování naproti tomu bylo dobrodružství, při kterém mohla jakási neznámá síla najednou změnit celý pohled na věc,“ napsal Man Ray. Na mnoha stránkách vzpomínek protestuje proti tomu, aby byl chápán pouze jako výborný fotograf, když stejnou energii věnoval i malbě. Téměř čtyřicet let po napsání knihy je nicméně jasné, že legendárnímu bonvivánovi se fotografická nálepka odstranit nepovedla.
Man Ray je na světových aukcích momentálně jedním z nejžádanějších a nejdražších fotografů. Za jeho fotografii Černá a bílá z roku 1926 před čtyřmi lety zaplatil Elton John 350 tisíc dolarů. Proto překvapí, že právě verzi tohoto snímku spolu s dalšími skvosty obsahuje nynější výstava v pražském Muzeu Kampa. Ovšem bez uvedení, zda jde o originály, či o novodobé zvětšeniny. Rozdíl je to zcela zásadní! Za práce nazvětšované po smrti Man Raye se na trhu platí maximálně 500 dolarů.
Na 150 fotografií do Prahy přivezla kurátorka Helena Staub. Všechny pocházejí ze sbírky Luciena Treillarda, bývalého Man Rayova asistenta. Řada vystavovaných fotografií září na první pohled novotou a Man Rayovou rukou pravděpodobně neprošly. Některé jsou zase natolik poničené, že vypadají jako odpad z ateliéru, který se Treillardovi podařilo zachránit. Důvěryhodně a původně tak vypadají především rayogramy z 20. let a část portrétů z 30. let, například série čtyř záběrů Jacqueliny Goddardové.
O Treillardovi se v cizině několikrát mluvilo v nelichotivých souvislostech. V roce 1998 došlo ke skandálu: sběratel Werner Bokelberg za více než dva miliony dolarů získal Man Rayovy zvětšeniny, které byly označeny za originály, ačkoliv šlo o novodobé zvětšeniny. V podezření z nekalých praktik byl nejen fotografův laborant Serge Béguier, ale právě také Treillard. Do oběhu se kvůli nim prý dostala řada pouhých „náhledů“ nevalné hodnoty.
Nynější výstavu už viděla Bratislava a Ostrava, z Prahy poputuje do Budapešti. Nabízí se nepříjemná otázka: nespoléhá tohle východoevropské turné příliš na naši neznalost situace?
|
Man Ray: Vlastní portrét |
|
Man Ray |
 Man Ray: Autoportrét. |
