Večer připravil básník a redaktor časopisu Host Martin J. Stöhr při příležitosti souborného vydání Křepelkovy poezie, která pod názvem Básnické dílo, za podpory Křesťanské akademie a ministerstva kultury, vyšla nedávno v nakladatelství Host. Sluší se připomenout, že se jedná o knihu nezvykle poctivou, s vyčerpávajícími faktografickými poznámkami a důslednou prací editora Igora Fice. Komponovaný pořad byl tedy nejen připomínkou básníka, ale i křtem jeho souhrnně vydaného díla.
Z Křepelkovy poezie zaznělo v civilním podání herců HaDivadla Miloše Černouška a Ivy Volánkové několik podstatných básní, mapujících vývoj a průběh Křepelkova básnického díla. Příznačně jako poslední báseň zazněl během večera v Černouškově podání Sonet, který Karel Křepelka napsal jen několik týdnů před smrtí.
Stöhr se na začátku večera svěřil s obavou, aby té poezie nebylo příliš, neboť nic nebylo Křepelkovi vzdálenější než formální okázalost, nabubřelá vznešenost a pomíjivá sláva. Obávané "poetické" dusno, které ostatně hrozí při každém pořadu poezie, nakonec přeťal v závěru komponovaného večera samotný básníkův hlas z archivního rozhlasového záznamu z roku 1993. Karel Křepelka v něm na otázku Břetislava Rychlíka ohledně názoru na současné duchovní klima dneška mimojiné řekl: "Naivně jsem se jako mnoho jiných domníval, že díky tuposti bolševismu si tato společnost vypěstovala jakýsi duchovní fundament, který je pevný a který neopustí a na němž může stavět, a uvědomil jsem si, že tato společnost bohužel musí za velice krátkou dobu udělat to, jak už jsem říkal, co Západ dělal dlouho: čili přežrat se a poblít."
Sál se rozezvučel tichým smíchem, potleskem a šepotem. Alespoň na chvíli se vytvořila iluze, že skončila definitivnost všednosti a objevila se skutečnost, jak o ní básník Karel Křepelka často přemítal. A jak o ní koneckonců vypovídá i celé jeho souhrnně vydané, vzácně kompaktní dílo.
