Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Duše uvězněné ve Famagustě dostaly českou podobu

  17:06aktualizováno  17:06
Za svou prvotinu Zaváto v písku získala kyperská aurorka Vivian Avraamidou-Ploumpi Státní cenu za literaturu. Nyní kniha vyšla česky.

Kniha Zaváto v písku autorky Vivian Avraamidou-Ploumpi vychází nyní v českém překladu. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Po turecké invazi na Kypr v roce 1974, po níž byli násilně vysidlováni Kypřané a posléze ostrov rozdělen na kyperskou a tureckou část, se známé turistické centrum Famagusta z hotelového ráje stalo takřka přes noc liduprázdným městem, které je dodnes okupováno tureckou armádou.

Původní obyvatelé Famagusty na svůj návrat dosud marně čekají. Patří mezi ně i Vivian Avraamidou- -Ploumpi (1958), která do míst svého dětství zavítala alespoň prostřednictvím vzpomínek. Knihou Zaváto v písku vzdala hold svému rodnému městu, přičemž jej zachytila tak, jak jí utkvělo v paměti.

Jak se z bývalé studentky ekonomie a statistiky stane literátka?
Asi před osmi lety jsem pocítila nutkání napsat o svém městě. Dřív, než začnu zapomínat. Neboť člověk má časem tendenci potlačovat špatné vzpomínky a pamatovat si jen to dobré. Navíc jsem zjistila, že moje vzpomínky na Famagustu, v níž jsem žila do čtrnácti let, jsou dosud překvapivě živé a přesné. V tom mě v neposlední řadě utvrdili i moji nejbližší: často se na mě obraceli s otázkami, které se týkaly našeho tehdejšího života ve Famagustě, neboť oni sami si z něho již téměř nic nevybavovali. Jako by podvědomě potlačili všechny vzpomínky na Famagustu, protože to pro ně bylo velice bolestivé.

V čem?
Město jsme museli opustit onoho srpnového rána roku 1974 spolu s dalšími padesáti tisíci obyvateli po druhém bombardování tureckým letectvem. S sebou jsme si vzali jen to nejnutnější, poněvadž jsme netušili, že se domů již nevrátíme. Nejprve jsme žili v nedaleké vesnici. A když jsme viděli, že se domů nemůžeme vrátit, našel pro nás tatínek díky svému bývalému obchodnímu partnerovi útočiště v Aténách, kde jsme se tehdy natrvalo usadili. Odešla jsem tam nejprve jen s maminkou a sestrou a až později za námi přišel i tatínek.

Proto knihu věnujete v úvodu svým prarodičům, babičce Theodoře, která stihla včas odejít, a dědečkovi Savvasovi, který odejít nechtěl?
Ano. Babička totiž zemřela těsně před těmito tragickými událostmi, a tak byla toho všeho ušetřena. Ve vzpomínkách se mi však vybavuje obraz starého muže, dědečka Savvase, který se při našem útěku z města křečovitě držel stolu a odmítal odejít, jako by věděl, že se do svého domu už nikdy nevrátí.

Dětství jste strávila v proslulém hotelovém městě Varoshe, které je částí Famagusty. Čtenář je poznává prostřednictvím vaší hlavní hrdinky, turistické průvodkyně Maro. Jak na vás toto místo působí dnes?
Oproti knize, kde jsem je vylíčila s největší mírou autenticity, jak jsem si je pamatovala z dětství, vypadá opravdu hrůzostrašně. Je uzavřené za pletivem a drátem. A to, co mohou vidět návštěvníci Famagusty, je pouze její starobylé jádro uprostřed masivních hradeb. Nic jiného. Velká část města o rozloze asi šesti a půl kilometru čtverečních, k němuž Varosha patřila, se stala zakázanou zónou a pohybovat se v ní může pouze turecká armáda. Nikdo jiný. Naše domy začaly postupně chátrat, jejich zařízení bylo vyrabováno a rozprodáno. Z naší Famagusty se stalo město duchů a přízraků. Pro Turky je Famagusta současně předmětem vyjednávání. Pro nás však naše město mrtvé není, neboť v něm zůstaly uvězněné naše duše.

Jak se s tím vyrovnáváte?
Je to jako rána, která se dosud nezacelila. Každý z nás žije od té doby s velkou psychickou zátěží, protože už čtyřiatřicet let marně čekáme, kdy tento status quo na Kypru skončí a my se konečně budeme moci vrátit do svých domovů.

Kypřané byli jako kořist různých mocností neustále konfrontováni s jinými kulturami. Jaký to má dopad na jejich identitu?
Právě proto, že jsme se vždy nacházeli v područí jiných – ať už to byli Egypťané, Italové, Francouzi, Britové či Turci – nebyla kyperská identita nikdy ryzí. Kypřané ji dosud hledají. Problém je také v našem jazyce, protože na rozdíl od jiných národů nemáme národní jazyk, který by naši národní identitu reprezentoval. Samozřejmě že máme kyperštinu, která je ovlivněna starořečtinou. Na rozdíl od ní se však na školách nevyučuje. Kyperština existuje jen v mluvené podobě, nemá vlastní písmo ani mluvnici. Je jakousi zmatenou řecko-anglo-turečtinou, která je mnohdy považována za pouhý dialekt.

Jak se Kypřané vyrovnávají s tím, že o jejich životě rozhodoval stále někdo jiný?
Těžko, neboť jsme neustále žili ve vnitřním rozporu mezi tím, o čem jsme snili, a tím, jak vypadal náš skutečný život. A když jsme v roce 1960 konečně získali vytouženou nezávislost, jako bychom ani najednou nevěděli, co si s ní máme vlastně počít. Jinak tomu však bylo v souvislosti s tureckou invazí v roce 1974. U většiny Kypřanů přetrvává dodnes pocit, že jsme tehdy byli ponecháni našemu osudu a nikdo nám nepomohl. Podle mého názoru byl však tento moment pro nás Kypřany velmi přínosný, neboť jsme si uvědomili, že se najednou musíme postarat sami o sebe. A to nám jistě dodalo sebevědomí, které nám podle mého názoru do té doby
chybělo.

Vivian Avraamidou-Ploumpi: Zaváto v písku
Přeložila Georgia Zerva. Baronet, 276 stran, doporučená cena 249 korun.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Americká komička Amy Schumerová ve svém pořadu
Amy Schumerová zve na svůj pohřeb. Pít se bude moskevská mula

Dialogem se svou vaginou začíná knihu málokterá spisovatelka. Jenže Amy Schumerová není ledajaká autorka. Je to především komička a herečka, která si zakládá...  celý článek

Spisovatelka Leila Slimani
Sex tu ovládl peněženky, v Maroku se za něj ženy stydí, říká spisovatelka

Leila Slimani je spisovatelka francouzsko-marockého původu. V češtině jí letos vyšla kniha Něžná píseň. Chůva v ní zavraždí dvě malé děti.  celý článek

Velká část děje knihy V šedých tónech se odehrává v sovětském gulagu.
RECENZE: Když musí dítě sát krev. Zulejku otroctví nezlomí ani v pustině

Rok 1930. Třicetiletá Zulejka, již v patnácti provdali za mnohem staršího muže, čtyřikrát porodila, ani jedna z holčiček se nedožila měsíce. Když ji se...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.