Právě před slavnostním uvedením Růžových snů zahájil na karlovarském festivalu výstavu svých fotografií a převzal Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.
Zatím posledním celovečerním snímkem letošního sedmdesátníka bylo politické dokumentární podobenství Papírové hlavy, které Hanák v koprodukci pěti evropských zemí uvedl do kin v roce 1995 a jehož DVD v pondělí pokřtil. Nyní učí, šetří si srdce a filmovat se už nechystá. Troufl by si říci, že dosáhl moudrosti?
"Moudrost je příliš silné slovo. Ale k jisté zralosti člověk směřuje už od třiceti let, pokud nemyslí jen na sebe. Když v romské rodině sníte oběd, hostitel si řekne - Uznal mě. To je cesta ke zralosti, uznávat jeden druhého, a také cesta k toleranci a polidštění světa," míní tvůrce ceněných snímků Já miluji, ty miluješ nebo Obrazy starého světa.
"Všechny své filmy jsem natočil v kontextu československé kultury, a těch pár svobodných chvil v šedesátých letech s jejich tvůrčí euforií mi nikdo nemůže vzít," říká s odstupem.
"Pro mě bylo naprosto přirozené točit s českými herci, dokonce ještě jako studenta FAMU mě neodmítl ani Jan Werich, a s radostí zjišťuji, že tohle přirozené pouto mezi kumštýři je ještě silnější než dříve. Uvědomil jsem si to znovu, když jsem viděl na festivalu Václava, herecky velice silný film včetně slovenské herečky Emilie Vášáryové," zmínil Hanák.
Do Česka prý rád jezdí, protože je šťastný, že tu potkává tolik pozitivních lidí. A když si "nanečisto" pro deník MF DNES zkoušel svou děkovnou řeč, zmínil v ní překvapivě také filmové kritiky. "Vždycky, i za normalizace, mi dávali svou podporu," vysvětlil. Přitom podporovat Hanáka je tak snadné: špatné filmy totiž dělat neumí.