RECENZE: Kdo odcizil Dům v jabloních? Diváci pátrají ve Winternitzově vile

Ocitnout se v době první republiky a navíc v kouzelném prostředí Winternitzovy vily nabízí divákům nový imerzivní projekt divadelního spolku Pomezí. Novinku Dům v jabloních zdobí napětí a příjemná gradace.

Hosté se pomalu scházejí. Ve vile doktora Apfelsteina totiž dnes, uprostřed dubna roku 1933, jeho dcera Alma pořádá s přítelkyněmi vernisáž skleněných zahrad. Drobnou výstavku zasklených výtvorů z travin, dřeva a kamení však brzy přehluší jiná událost. Někdo z patra odcizil Dům v jabloních, vzácnou sošku Otty Schlechtfreuda.

I když všichni, stylově oblečení, navenek zachovávají dobové dekorum, podezřelých je samozřejmě více. Umělecký objekt v hodnotě dva a půl milionu korun československých by se ostatně hodil leckomu.

Divadelní soubor Pomezí svou premiéru opět zasadil do vizuálně vděčné doby první republiky. K jejich letošní imerzivní novince, tedy divadlu, kde je divák součástí děje a může po celou dobu představení volně procházet mezi herci a drobně s nimi interagovat, se ale dobovost více než hodí. Tým okolo Lukáše Brychty, Kateřiny Součkové a Štěpána Tretiaga totiž svůj Dům v jabloních uvádí v interiéru Winternitzovy vily na pražském Smíchově.

Vydařená gradace

A je to právě fenomenální architektonické dílo Adolfa Loose, které novince dodává neopakovatelnou atmosféru. Podobně jako v předloňském Pomezí (recenze zde), kdy diváci bloudili sudetským městečkem uvnitř vybydleného domu, a loňském Pozvání (recenze zde), kdy divadelníci uvítali hosty v zahradě usedlosti Mazanka, tak tvůrci opět projevili neuvěřitelný cit na místo, kam své publikum pozvat.

Dům v jabloních

80 %

Pomezí (Winternitzova vila)

premiéra 11. dubna 2018

režie: Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag

hrají: Sára Arnsteinová, Andrea Berecková, Kateřina Císařová, Nataša Mikulová, Vojtěch Bartoš, Jiří Böhm, Adam Krátký

Samotné místo by však k divadelnímu zážitku stačit nemělo. Jakmile se divák, který byl účasten předchozích úspěchů souboru, vmísí jako jeden z účastníků večírku mezi štěbetající herce, klade si otázku, zda to vlastně nebude tak trochu opakování předešlého. Již známé tváře opět v průběhu večera pobíhají po jednotlivých patrech a zdánlivě náhodně se setkávají. Dům v jabloních je oproti Pomezí i Pozvání o trochu srozumitelnější, postav není tolik, režie si navíc pomáhá opakujícími se flashbacky, kdy se herci čas od času setkávají v lobby domu, aby odehráli, co večírku předcházelo.

Pomezí fascinovalo propracovaností místností, Pozvání lákalo roztodivnými charaktery postav, Dům v jabloních však sází na čisté napětí. Příběh je jednodušší, divák se lépe orientuje a celý večer se i díky skvělým hercům daří bravurně vygradovat.

Je prostě znát, že tým Pomezí má s imerzivním divadlem zkušenosti jako nikdo u nás.