Pojmy dům, tělo a srdce lze chápat jako základní podmínky přítomné existence člověka. Zároveň to jsou jisté archetypy, které jsou v průběhu dějin znovu a znovu nově formulovány. Výstava se však snaží zachytit především konkrétní zážitky a zkušenosti individuálních osob v souvislostech dnešního světa. Snaží se ho reflektovat a vymezit tak identitu člověka v postindustriální globalizační společnosti.
Kurátor výstavy Lóránd Hegyi uvedl dva zdroje, kterého k sestavení této výstavy inspirovaly. Byla to jak současná praxe moderního umění, tak i jeho teorie a postmodernistická filosofie.
| Dům, tělo, srdce konstrukce identit |
| Sbírka moderního a současného umění Veletržní palác |
| kurátor: Lóránd Hegyi |
| 21. července - 17. září 2000 |
| otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18, ve čtvrtek do 21 hodin |
Současní umělci také pracují s metaforami, motivy tělesnosti a architektury, přistupují k nim však zcela odlišně než výtvarníci v šedesátých nebo sedmdesátých letech. Jejich přístup je mnohem konkrétnější a osobnější. Zachycují tedy osobní zkušenosti a ne abstraktní utopické vize. Dům, tělo i srdce jsou tři různé způsoby vyjádření lidské existence, jejich vztah přirovnal Hegyi k ruským bábuškám, kde se v každé panence skrývá ještě další a další...
Druhým zdroj je především teorie tzv. smrti velkých příběhů (death of great naratives), jak ji předložili francouzští postmodernističtí filosofové. Podle ní došlo v posledních desetiletí dvacátého století k zániku jistého kolektivního vědomí, či příběhů, které evropské kulturní prostředí provázely od mytologie starověkého Řecka až k pevné víře ve všemohoucnost technologického pokroku. Na konci 20. století tak vzniká jisté vakuum, kde již neexistují žádná universália, ale jen autentické zkušenosti.
Výstava Dům, tělo, srdce byla poprvé představena na podzim roku 1999 ve vídeňském Museum moderner Kunst, nyní jí kurátor Lóránd Hegyi přiváží do Prahy.
 Gabriel Orozco: Máma |
 Ana Laura Aláez: Sade (Ana se rtěnkami) |
 Danica Dakic: Zid |
 Antony Gormley: Domov |
