Když se řekne Wolfsburg, většině fandů motorového oleje se vybaví především továrna a unikátní autopark, v jehož areálu se prezentují všechny vozy kryté deštníkem koncernu Volkswagen. Chytrého podnikatele okamžitě napadne, že se kromě prezentace výrobků dá vydělat i na "doprovodných službách".
A tak si návštěvníci mohou fabriku prohlédnout ze souše - míjejí-li ho autem, či z vodní hladiny - půjčí-li si šlapadlo ve tvaru bílých labutí (Čechům dobře známých z pouťových atrakcí). Zajde-li chuť na vybrané interaktivní či gastronomické speciality, na řadu se dostane kultura. Poslední červencový víkend Autostadt hostil již pátý ročník mezinárodního festivalu Jazz & Blues.
Pořadatelé si dali skutečně záležet. První plus získali - a to zcela bez zásluhy - za vynikající počasí. Poslední dny se teploty ve Wolfsburgu pohybovaly kolem deseti stupňů Celsia. První festivalový den se ovšem vyhouply ke třicítce.
. Jazz & Blues Festival WolfsburgZ programu pátého ročníku mezinárodního festivalu: Puppini Sisters, Solomon BUrke, Herbie Hancock, Silje Nergaard, Willy deVille, Liza Minelli, Holly Cole, Roger Cicero |
Našla se ovšem i početná skupina, která počasí proklínala. Pódium totiž organizátoři postavili tak, že diváci část programu mžourali proti slunci a fotografové se mohli přetrhnout, aby vykřesali slušné záběry. Sezení bylo k dispozici pro stovku nejrychlejších, ostatní zvládli tři samostatné koncerty "na stojáka".
Juniorky ve swingu
Krátce před půl šestou večerní se na pódiu objevilo trio Puppini Sisters. Italka Marcella Puppiniová a Britky Stephanie O´Brienová a Kate Mullinsová se při studiích na londýnské Trinity College of Music zamilovaly do swingu čtyřicátých let. A podřídily tomu všechno včetně šatníku.
Puppini Sisters - videoklip Spooky
Přesně padnoucí šaty v červené, modré a zelené barvě byly bohužel jednou z mála zajímavostí, kterou jejich show nabídla. Potíže s technikou se vlekly od první písně, nástroje mnohonásobně překryli zpěv. Drahno říct, že místy k dobru věci.
A nezachránila to ani dramaturgie sázející na klasiku včetně hitovky Dukea Ellingtona It Don't Mean a Thing (If It Ain't Got That Swing) nebo skladby Mr. Sandman Pata Ballarda. A tak Puppini Sisters - minimálně v sobotu večer - zasekly v kategorii junior, přestože se by rády nakoukly do skupiny Masters.
Přijel král
To Solomon Burke je jiný kabrňák. Ke scéně se nechal dovézt na kolečkovém křesle v doprovodu dvacítky bodyguardů. V zákulisí vyměnil černý oděv za stříbrné kvádro, kterým ozářil stmívající se areál, a usedl na zlatý trůn z boku zdobený pugety rudých růží.
Burke nachystal show se vším všudy: servíroval soul, ochutnal z gospelu, okouzlil hudebnicemi a vokalistkami ve třpytivých minišatech, dechberoucími kytarovými sóly, které mířily za hranice šlach na rukou, a neodbytným podupáváním, co strhne i člověka bez špetky rytmu v těle. I takový byl hodinový set.
Osmašedesátelitý držitel Grammy, který byl v roce 2001 uveden do Rokenrolové síně slávy, hladil zvukovody i něžným blues Georgia On My Mind - oficiální hymně amerického státu Georgia. Většinu fanoušku ovšem "utáhnul" na skladbě Cry To Me. Ta poprvé v Burkeově podání zazněla v roce 1962, nejvíce ji ovšem proslavil film Hříšný tanec.
Hancock, U2 a brilantní kytarista
Na nejočekávanější hvězdu večera - letošního držitele Grammy za nejlepší nahrávku roku (River: The Joni Letters) Herbieho Hancocka - bylo nutné počkat do jednadvaceti hodin.
Za první trefu do středu terče tvořeného odhadem třemi tisícovkami lidí byla skladba When Love Comes To Town, kterou si broukají především fanoušci irských U2. Její podání zvedlo z rybářských židliček i přihlížející sedmdesátníky.
Roztomile a něžně se k sobě lidé začali tisknout při písni A Song For You, kdy si s emocemi v jinak přetechnizovaném autoparku začal Hancock ledabyle, přesto velmi samozřejmě hrát.
Herbie Hancock - When Love Comes To Town
(živě Jazz & Blues Festival Wolfsburg)<
Pilo se bílé i červené a večer příjemně ubíhal. Muzikant - mimochodem stejný ročník jako Solomon Burke - nabízel mnoho příchutí jazzu, díky nimž je právem považován za jednoho z nejtalentovanějších umělců dvacátého století.
Navíc je zabalil do mistrně provedeného doprovodu. Na kapelu, jíž se rodák z Chicaga obklopil, není chvalozpěvný slovník dostatečně bohatý. Nicméně speciální body navíc zaslouží kytarista Lionel Loueke.
A závěr? Sedmnáctiminutovou verzi Watermelon Man zahájilo polyfonní pětiminutové intro a světelná show, kterou by mohl závidět kdekterý pořadatel taneční party. Škoda, že se místo Burkeových růží nerozdávaly alespoň papírové klobouky. Po Hancockově dvouhodinovém vystoupení by všichni rádi smekli.
