Čím to, že tak často měníte žánr?
Jsem typ člověka, který musí jít pořád dál. Všechno jde vždycky dělat líp nebo jinak, vždycky se dá postoupit o krůček vpřed. Jak člověk stárne, získává zkušenosti a určité věci, které ho nějakou dobu vzrušovaly, mu postupně zevšední. A mě by nebavilo zabývat se něčím, co jsem už poznal ze všech stran. A taky ovšem nechci, aby mi doba určovala, jak mám vypadat a co mám říkat nebo zpívat. Chci být napřed. Nehodlám se dostat do situace, kdy přestanu vnímat sám sebe jako něco tvárného a začnu být někým, kdo káže. Z toho pak už není uhnutí.
Nezdá se vám, že průměrný český posluchač naopak vyžaduje od svých oblíbenců stále totéž?
Asi ano, ale to je kategorie, která mě nezajímá. Existuje zábavný zvuk a hudba. Já se zatím držím někde na hraně a čas ukáže, kam spadnu. Jestli se časem začnu zabývat hudbou a pak budu pro většinu lidí mírně nesrozumitelný, i když pocit je srozumitelný vždycky, nebo začnu muziku nivelizovat a stane se ze mě představitel zábavného zvuku. Na to je třeba si dát pozor. Zábavný zvuk mě na rozdíl od hudby nevzrušuje.
Jak se pozná hudba od zábavného zvuku?
Hudba má tři základní součásti - klasiku, lidovou písničku a jazz. Všechno ostatní jsou zábavné zvuky. Pokouším se pohybovat někde na spojnici a dobrovolně jsem se rozhodl pro roli popularizátora. Jako vědec, který napíše knihu o fyzice takovým způsobem, aby to bylo srozumitelné i laikům. Stejně tak chci já zpopularizovat hudbu lidem, kteří normálně poslouchají jenom zábavné zvuky.
To v našich podmínkách bude dost obtížné...
Vím.
Čím vás uchvátil zrovna jazz?
Jazz je výborný prostor, kde si člověk může zařádit. Netvrdím, že se cítím být nějak silný v jazzovém rytmu a harmonii. Teprve se to učím a jsem člověk, který si věci ověřuje praxí. Párkrát to zkusím a pak se uvidí, jestli je to pro mě trýzeň, kterou nedokážu překonat, nebo jestli to nese nějaké plody.
Nedávno jste se vyjádřil v tom smyslu, že považujete rock, kterému jste se dlouhou dobu věnoval, za v podstatě mrtvý žánr.
Rock je symbolem revolty, je to takové vykřikování do tmy. A přestože skupiny jako Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath tady zůstanou navždycky, protože ve své době přinesly něco nového, dneska je ta muzika postavená daleko víc na interpretaci než na originálním postupu. Je tu zkrátka už dlouho a zabývá se jí příliš mnoho lidí. Jazz má daleko širší spektrum vyjadřovacích schopností. Obecně vzato ale uvažuju v kategoriích stylů dost nerad, protože je to hrozně zavádějící.
Bylo od začátku jasné, že nazpíváte tuhle desku česky?
Angličtina je řeč, která se v písničkách nejsnáze ohýbá, a je také jedním ze tří jazyků, kterými se vůbec dá zpívat: spolu s češtinou a španělštinou. V Sexy Dancers mi chybělo osobní vyjádření v mateřském jazyce. V textu se můžu dostat tak daleko, že určím náladu celé písničky. V češtině to jde mnohem líp, protože je to můj mateřský jazyk a já mám češtinu rád.
Zahrál jste si ve filmu postavu Vodníka v Brabcově Kytici, která bude mít premiéru 7. prosince. Jaká to byla zkušenost?
Výborná, ale já nejsem herec a při postsynchronech jsem dokonce zjistil, že vůbec neumím mluvit. Naštěstí Vodník v Kytici je téměř němá role (smích). Pro mě je strašně obtížné vcítit se do pocitů někoho jiného, a kdybych měl hrát třeba tatínka, který peskuje své dítě, asi bych to nezvládl.
Taková reálná postava se musí hrát mnohem snáze než Vodník.
Právě naopak. Pocit strachu a hrůzy je mi blízký, znám ho jako dítě třeba právě z Kytice a v dospělosti jsem si ho na vlastní kůži vyzkoušel například tehdy, když jsem strávil sám noc v pralese a termiti mi prošacovali batoh.
Rozhodnutí vzít tu roli tedy souvisí s onou touhou zkoušet neznámé?
Asi. Ale pokud bych dostal hereckou nabídku, která by mi přišla hodně zajímavá, nevylučuju, že se do toho pustím znovu.
|
recenze alba Illustratosphere |
Přesné míření z přítmí
Dan Bárta nemusel nikdy prokazovat, že je výjimečný zpěvák. Bylo to jasné od prvních tónů hutně rockové kapely Alice, v muzikálech Jesus Christ Superstar nebo Evita a samozřejmě také v seskupeních Sexy Dancers a J.A.R. Přesto se Bárta obtěžkaný českými výročními cenami dlouho bránil sólovému albu. Firma Popron ho nakonec sestavila jako kolekci nahrávek, jež zpěvák posbíral na své klikaté cestě českou pop-music. Až o současném Bártově díle Illustratosphere, natočeném s jazzovými muzikanty, se však dá hovořit jako o desce z jednoho kusu hudby.V Bártově projevu se dokonale slévají tři proudy: muzikální, pocitový a slovní. Všechny jsou vyváženy s jemností ilustrace na obalu, která znázorňuje stín vážky dopadající na zeď. Snad v každé písni Bárta polapil něco tak pomíjivého, jako je mžikavý obraz nálady, která se člověku vybaví i po deseti letech. "Já a má slova jsme papírový dráček," píše zpěvák a autor devíti textů v jakési předmluvě k albu. Jeho způsob zpěvu by se dal nazvat sinatrovským. Bárta soustředěně, zároveň jakoby nevzrušeně převaluje a otáčí slova v ústech tak, aby vyletovala jako tiché šípy emocí. Někdy jsou to celé salvy slov, sražených k sobě podle vnitřního rytmu bez spojek či vydechnutí. "Naprázdno pasti sklaplé nátuře zvířete připomínají smetí," zpívá ve skladbě Pánví.
Významově se překrývající textové ilustrace mají půvab znělé hravosti, třeba v další výtečné písni Předpokládám: "Jdou přísní, přítmím míří k mřížím." Je to styl příbuzný Bártovu kolegovi z kapely J.A.R. Oto Klempířovi, který otextoval jedinou píseň In Strumo. Netradiční textové "výtrysky" jsou v každé z deseti skladeb alba. "Štírům, kteří bez přestání smí žít dál z jantarů, z trofejí, z trachejí," zpívá Bárta v písní Němá éra. Jsou to výjevy načrtnuté ve vnitřní svobodě či naivitě, neboť básník přece "nemoudří ve svých arénách" (Kontrabásník).
Kapela se chová stejně uvolněně jako zpěvák. Právem dostala samostatný prostor v odpichovější skladbě In Strumo, již složili hráč na klávesy Filip Jelínek a kytarista Miroslav Chyška. Společně s basistou Robertem Balzarem, bubeníkem Jiřím Slavíčkem a pianistou Stanislavem Máchou jazzově kouzlí i sólují, avšak ctí obraznou křehkost skladeb. Rozšířeni na big band, Bártovi hudebníci a dechaři nezavalí muzikou ani exoticky rozběhnutou píseň Wo-Ba-Si-U, jejíž rytmus a refrénový slogan pochází z africké Ghany.
Bártův hlas se sune kupředu v jakémsi polovyprávění, které popichuje tiše a přesně odtikávající rytmus. Toto skryté jiskření mezi zpěvákem a kapelou, jež dává písním vzrušivost, je patrné i v nejpomalejší skladbě Původně paví. Kdo v české populární hudbě dokáže takto přesně zasahovat z přítmí?
 Dan Bárta: Illustratosphere |
