Jedním z nejrozšířenějších názorů na Kafku je tvrzení, že to byl člověk slabý, v praktickém životě trpící a jeho požadavky ubíjený. Jistěže je to všechno v určitém každodenním smyslu pravda, Kafkův deník však právě tím, že odhaluje kořeny prožívaného autorova utrpení, se zdá dokládat naopak pisatelovu až neskutečnou, ba titánskou sílu: je to schopnost unést prožitek krutého světa, neukládat si přitom žádná omezení (iluze), a dopouštět se tak při konfrontaci s vnějším světem čehosi, o čem v souvislosti s Kafkou jen málokdy bývá řeč, totiž duševního hrdinství. Kafka je osamělý, jak jen to lze, a snad ještě víc, než mu jeho fyzický habitus dovoluje; přesto vědomě kráčí po cestě permanentního odbourávání iluzí, neboť cítí, že to vše se děje ve jménu hlubšího prožitku skutečnosti, který je vzápětí možné racionalizovat v podobě psaného textu. Zdá se, že tato jakoby nikde nekončící vnitřní opravdovost navenek se projevující bolestí, společenskou neobratností, nejistotou atd. u Kafky sama o sobě uvolňuje tvůrčí schopnosti: jeho deníky, v nichž vedle sebe leží každodenní postřehy i fragmenty próz, či dokonce dokončené prózy, dokládají, v jaké míře se pisatelův život plynule a permanentně vléval do textů, až autor, navzdory všem subjektivním i objektivním potížím, mohl sám sebe vnímat jako jakéhosi neosobního prostředníka vyjádření, "pero" samo o sobě.
Čtenáři, konfrontovanému na jedné straně s nekonečnou slovní přesností Kafkových prozaických fragmentů a na druhé se sžíravými ataky vnitřní nejistoty, jež Kafku periodicky sužovaly vždy v okamžiku soustředění k tvorbě, takovému čtenáři se chce zvolat: "Ach, jak vysoká je ve skutečnosti tvá cena!" Bylo by to samozřejmě absurdní už proto, že reflexe vlastní fyzické či psychické bolesti se zdají představovat ten nejméně podstatný prvek Kafkových zápisků, snad jen jakýsi rituál, na jehož přítomnost si zvykl a od něhož se odrážel, aby mohl stoupat "na vrchol". Stačí nalézt v kontextu jeho záznamů text z 13. 12. 1914, v němž Kafka formuluje svůj vztah ke smrti, jaksi "zaživa zažitý", zpracovaný a strávený, aby čtenář mohl důvodně dojít k závěru, že nad hlubinným prožitkem lidí, dějů a událostí představuje "bolest" Kafkovi jen relativně málo významný ornament.
Druhý díl Kafkových zápisků obsahuje několik desítek načatých, avšak nedokončených povídek, všechny stejně hypnotické jako Kafkovy dokončené texty - až vzniká dojem, že pro spisovatele bylo vlastně náhodné, kterou z povídek dopsal, protože přitom nerozhodovalo to, jak se mu řemeslně nebo kompozičně "dařily", ale zda síla, kterou k jejich prožití a sepsání posbíral na začátku, vydržela do konce. Ve všech je autor upozaděn, o jeho emočním světě se nedozvídáme skoro nic, z jeho osobnosti nic nevyčnívá, co by nebylo plně ve službách textu a rušilo. Ve všech těchto prozaických nárysech je přítomen týž nekonečně laskavý odstup od lidí, vždy jaksi temných a loutkovitých, protože (to autor procítil) jsou jen velice zřídka pány své skutečné vůle a daleko častěji jsou aktéry odkudsi shora či zdola řízeného marného divadla. Každý z těch lidí je cizinec a představuje přímé ohrožení, do něhož je však třeba vstupovat bez očekávání, s láskou a nést tímto způsobem hrůzu existence každý den na ramenou dál a dál.
V knize je navíc pár míst, kde čtenář může spolu s autorem skoro zažít okamžiky, které Kafkovi zřejmě stvrzovaly cenu jeho života a kdy se "život" s plnou intenzitou přelévá v "tvorbu". Na počátku je skoro vždy pražská noc, hluboká, a v ní pokoj, na stole je rozsvícená lampa a člověk u stolu s knihou nebo rukopisem je tak sám, jak jenom člověk může být. Zničehonic se z tohoto ticha, strnulosti, samoty samot zdvihne cosi tmavého, nezřetelného, čemu není vidět do tváře, pak to zamává křídly, zakrouží a vzlétne přímo do nebe.
Franz Kafka: Deníky 1913-1923. Překlad a komentář Věra Koubová, odborná redakce textu Pavel Kouba. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1998, 328 stran, náklad a cena neuvedeny.
