Drsný a zoufalý výkřik po lásce

Po Marku Ravenhillovi, jehož hru Faust (Faust je mrtvý) nedávno uvedlo brněnské HaDivadlo, se na česká jeviště dostává také Sarah Kaneová, další tvůrce z řady mladých anglických dramatiků řadících se do tzv. coolness vlny. Její text Crave inscenovalo ústecké Činoherní studio a na sérii současných českých her tak plynule navazuje podobnými kusy ze světa - obdobně drsnými, otevřeně intimními, chladně temnými, ironickými, někdy emočně vyprahlými, jindy niterně existenciálními. Proto je nejspíš angličtina ve svém kontextu označuje výrazem cool, který všechny tyto, ale i mnohé další protikladné významy obsahuje.

Už název Crave (dychtit, toužit, prahnout, vyprošovat si) upozorňuje, jaký z cool-obsahů měla autorka asi na mysli: to, čeho si teď nejvíce žádáme, je lidské teplo, vroucí cit a láska. Právě takovým výkřikem pro čtyři hlasy Crave je. Postavy označené pouze prvními třemi písmeny abecedy a písmenem M (jako matka) se pokoušejí spolu komunikovat, leč ve snaze vykřičet svou samotu zapomínají naslouchat. Jejich monology se proplétají, až se z nich stane společná vlna zoufalství. Kvalitní překladatelskou práci odvedl Jaroslav Achab Haidler, jehož cit pro jazyk, pro výběr slov balancujících mezi tápáním touhy a ostřím skalpelu, je úctyhodný.

Režisér David Czesany spolu s výtvarníkem Tomášem Bambuškem vytvořili odlidštěnou scénu - pokoj z lepenkových a igelitových stěn, které sice propustí každé slovo, ale dotek již ne. Ten je možný jedině ve vzpomínce na dětskou hru, v automatickém thymolinovém sexu, v agresivním vzájemném napadání se či v masturbaci. Touha po lásce se mění v hrůzný úlek a otázku, kam se vlastně přes všechny naše pocity, vjemy, touhy a chtění poděla... Ještě že nám zůstává víra v ni.

Vše, co v sobě dychtění v názvu nese, se fyzicky objevuje i v herecké akci. Jitka Prosperi je jako M až odporně sebestředná, strach a samota zase odkapávají z každého gesta Natálie Drabiščákové (C). Výborný ženský dvojhlas skvěle dotvářejí v souzvuk čtyř Jan Lepšík (B) a Martin Finger (A) - scéna, ve které se vleže bez hnutí téměř deset minut vyznává ze své lásky a jeho slova při tom mizí v prázdnotě propadla, patří k vrcholům inscenace. Všichni protagonisté jsou sami a zároveň se skládají v jednu bytost, u které nezáleží na pohlaví, ale právě na onom "crave".

Režisér Czesany hněte harmonii slov s hudebními expresemi tří muzikantů v pozadí (Jitka Andělová, Roman Zach a Hynek Chmelař). Jejich improvizace nejsou jen zvukovým doplňkem vytvářejícím patřičnou atmosféru. Stávají se médiem, které v jiné formě dokáže zprostředkovat to, co je slovy nevyjádřitelné.

Síla textu i dynamika inscenace se ovšem částečně vytrácí ve zbytečně demonstrativním závěru. Czesany nenechává vyznít přirozený konec, který nastává ve chvíli, kdy všichni opouštějí scénu otvorem v podlaze, ale rozmělňuje ho do chaotické změti světel, zvuků, řeči a pohybů. Při vědomí, že nadnesená otázka může být sama odpovědí, takové zploštění jinak vynikajícího představení zamrzí. Sarah Kaneová spáchala v roce 1999, ve svých osmadvaceti letech, sebevraždu. Ústecké Činohe rní studio jejím Crave - vírou v lásku - přes všechny výhrady žije.

Činoherní studio Ústí nad Labem - Sarah Kaneová: Crave

překlad: Jaroslav Achab Haidler, režie: David Czesany, dramaturgie: Markéta Bláhová, scéna: Tomáš Bambušek, hudba: Jitka Andělová, Roman Zach a Hynek Chmelař

Česká premiéra 16. prosince

Scéna z inscenace Crave

Scéna z inscenace Crave