Představení pražského Divadla v Řeznické není žádnou legrační a vtipnou fraškou. Je to hra plná emocí, krutosti a důsledků z nenaplněné lásky. Vtipně laděné situační prvky jen nenásilně zlehčují smutek a ubíjející samotu.
Děj příběhu je situován do malého městečka, kde slečna Amelie prodává chlapům kořalku. Dny plynou a muži svůj stereotyp a líně plující životy utápí v alkoholu.
Jednoho dne zavítá do městečka podivný skřet a vydává se za Ameliina bratránka Lymona. Amelie se nad zdeformovaným mužíkem slituje a přijme do ho svého domu. Městečko ovládne podezíravá otázka, proč se ho osamocená žena ujala.
S jeho příchodem se vše mění. Amelie otevře kavárnu, zlidští, k bratránkovi si vytvoří silné citové pouto a odkrývá mu tajemství, která střežila pod svoji drsnou slupkou. Skřet nabývá na sebejistotě a částečně se změní v parazita.
To nejhorší má však přijít - "idylku" najednou zpřetrhá zpráva, že se do města vrací Ameliin manžel Marvin Macy.
Hnací silou představení je herecký výkon Simony Stašové v roli Amelie. Drsnost a hrubost postavy jí sluší, stejně jako role naivky.
Snad největším překvapením je Jaromír Nosek v roli bratrance Lymona. Zatímco v brněnském divadle Husa na provázku patří k hercům "druhé linie", v Baladě svoji hlavní roli podal vtipně a originálně.
Velmi sympatické a osvěžující je střídání různých časových rovin. Právě retrospektivní pohled pomáhá pochopit, že někdy i záporné postavy mají ke svému jednání dost důvodů. Dokonce se může stát, že se divák - byť jen na chvílí - přikloní na jejich stranu, snad přilne ke straně lítosti a nenaplněnosti.
Komorní atmosféra přidává hře na pochmurnosti a melancholii. Rušivým vrubem je několik emotivně vypjatých scén, jakoby režisér Polesný prahl po akčnosti. Třeba bouřlivá rvačka mezi Amelií a jejím manželem působí afektovaně a přehnaně.
Z Balady bude odcházet divák s velkým zážitkem. I když jde o neveselý pocit nesoucí nádech silného smutku, rozhodně stojí za to.
