Asi jen málokdo by pochyboval o tom, že krádež jako fenomén vystihuje duchovní situaci Čechů v přítomném čase víc než co jiného. Přidáme-li k ní ještě všeprostupující, obvykle nevědomý strach, zděděný z komunistických dob, kdy bylo nutno mlčet, hrbit záda a poslouchat, máme pohromadě dvojici hlavních jevů, která působí, že stav veřejného a občanského života je u nás takový, jaký je: jeho hlavním hrdinou je zbabělý zloděj, ve všech, i nejjemnějších a nejduchovnějších aspektech toho slova. V několikerých podobách, ale v celku jednoznačně to vyplývá z knihy politického komentátora a esejisty Emanuela Mandlera Nebát se a nekrást? V jejím titulu se spojuje minulost se současností: k masarykovskému predikátu je připojen otazník jakožto pokrčení rameny nad tím, co je.
MUŽ KONTINUITY
Výbor z Mandlerových politických textů zahrnuje stati psané většinou pro zaniklý Český týdeník a Kritickou přílohu Revolver Revue v rozmezí posledních čtyř let. Kromě toho, že kniha umožňuje sledovat ve vývoji některé konstanty Mandlerova myšlení (polemika s mýty o sametové revoluci, kritika postojů vlády k sudetským Němcům atd.), je zajímavé číst ji i v souvislosti s předloni v Torstu vydanou Nesamozřejmou politikou Mandlerova bývalého kolegy z Tváře Bohumila Doležala; obě knihy spolu souvisejí tónem, strukturou, dokonce i grafickou úpravou.
Mandler je ve svém psaní pro noviny pokračovatelem havlíčkovsko-peroutkovské tradice věcného, neemotivního psaní, která ovšem ve skutečnosti tradicí v pravém slova smyslu nikdy nebyla: o mnoho víc mužů, kteří by ji rozvíjeli, než zmíněné dva, tato "tradice" nikdy neměla. Ani Mandler tematicky nepokrývá celý dnešní vnitropolitický "svět" - témata, kterým se věnuje, však propracovává s až červotočí vůlí. Mezi tím, co dělal v 60. letech a co píše dnes, je kontinuita.
Klíčovou myšlenkou, z níž Mandler v kritice české politické scény vychází, je konstatování, že opření restitucí, lustrací apod. až o datum únorového převratu v roce 1948 podlomilo kompletní morálku polistopadové společnosti. Pokládáme-li roky 1945-1948 za "demokratické", schvalujeme tím samozřejmě i takové excesy, jako byla etnická čistka sudetských Němců, prezidentské dekrety, znárodnění a ostatní akty masového bezpráví. Z těchto pohyblivých písků činíme dokonce sám právní základ nového režimu. Mandler léta, dávno předtím, než mu (zhruba od roku 1996) vývoj začínal "dávat za pravdu", prohlašoval, že novodobá česká společnost byla založena chybně a křehce - na zločinech, jejichž důsledky nemohou nepůsobit až do té doby, kdy nová a lepší politická vůle rozhodne založit stát ještě jednou, tentokrát lépe. Jeho pohled se však obrací i k novodobějším "kořenům" současnosti: například poměrně známé Mandlerovy polemiky s Patočkou, seřazeny vedle sebe, usvědčují celkem jednoznačně duchovního otce Charty 77 ze sklonů k intelektuálskému sebepřecenění. Tato kritika pak Mandlerovi slouží jako předpolí pro široké zpochybnění tzv. nepolitické politiky, jak se projevila v úvodním Prohlášení Charty a později například v Havlově eseji Moc bezmocných. Zde však dochází k něčemu zvláštnímu: ačkoli skoro všechny racionální důvody, jež Mandler proti chartovnímu radikalismu sesbíral, budí respekt, přesto nedávají uspokojivou odpověď na otázku, proč sám Mandler v situaci, jaká byla a v jaké i on sám byl, Chartu nepodepsal. Nestačí to. Jako by si to i on sám uvědomoval: nad množstvím řádek, které ke kritice "radikálů" (a na svou obhajobu) shromáždil, užasne na jednom místě i on sám.
POTÍŽE S IMUNITOU
Zjednodušeně lze říci, že místy autor není imunní proti stejnému intelektuálskému sebepřeceňování, jaké vytýká Patočkovi: v roce 1990 například Mandler založil Liberálně demokratickou stranu, jež zanedlouho zanikla, což on sám celkem jednoznačně přičítá dobové nadvládě nepolitických politiků z Občanského fóra. Člověk by čekal, že do této viny na zániku strany Mandler zařadí i svou vlastní "intelektuálskou nepolitičnost" - přinejmenším se stejnou principiálností, s níž analyzuje politické polovičatosti druhých, eliminuje všechny třetí cesty a další myšlenkové novotvary atd. To se však nestane.
Přesto by měl Mandlerovu knihu v každém případě číst každý, koho kromě kritiky současné české politické scény zajímá i to, jak věci napravit. Zde je autor jednoznačný: s oportunním, čistě pragmatickým vztahem k vlastní historii, anebo dokonce s úplným ignorováním této historie bude česká politika, tak jako dosud, dál permanentním provizoriem, bez kořenů a vytyčeného směru.
Emanuel Mandler: Nebát se a nekrást? Výběr ze statí a článků z let 1995-1998. Jmenný rejstřík sestavila Zuzana Dětáková. Torst, Praha 1998, 308 stran, náklad a cena neuvedeny.
