RECENZE: Někdy člověk touží po happy endu. Drago Jančar to potvrdil

Dnes v noci jsem ji viděl. To jsou první slova a zároveň název strhujícího románu slovinského spisovatele Draga Jančara, hosta pražského Světa knihy. Román byl poctěn oceněními v autorově domovině, ale i francouzskou cenou pro nejlepší zahraniční knihu roku 2014. A vysoce kladná hodnocení si Jančar plně zasloužil.

Slovinský spisovatel Drago Jančar na veletrhu Svět knihy (10. května 2018) | foto: ČTK

Žena, kterou srbský poručík Stevo jedné poválečné noci viděl, byla Veronika, jeho bývalá milenka, která se za tajemných okolností ztratila se svým manželem Leem počátkem ledna 1944 z luxusního sídla v horách. Byl to sen, který rozpoutal orgii vzpomínek na ženu, která ho milovala a opustila.

Elegantní, smyslná, excentrická, do svobody zamilovaná Veronika odmítá omezení, které životu přináší šílenství druhé světové války. S mužem samozřejmě přijímají mezi hosty i německé důstojníky, ale na druhé straně zásobují jídlem partyzány z kopců. Která z obou stran má na svědomí jejich zmizení?

Není to jen milostný příběh

Jančar komponoval svůj román jako skládačku pěti monologů, osobních a subjektivních svědectví, z nichž tryská zaujetí, láska i žárlivost. Ale temná i poetická kniha je něčím víc než pouhým podmanivým milostným příběhem, je ponorem do historie země, jejíž klidná, půvabná a zelená krajina plná hor a jezer se za války mění v peklo. Mnoho Slovinců je s německou okupací docela spokojeno, někteří dokonce vstupují do nacistických řad. Naproti tomu i partyzáni roztáčejí kola represe, násilí a potyček.

Dnes v noci jsem ji viděl

90 %

Drago Jančar

přeložil Kamil Valšík

Nakladatelství Plus, 2018, 216 stran

Vítězem se stává lidová Jugoslávie v čele s Maršálem, jenž ohnivě promlouvá k davům, zatímco z okna lublaňského bytu stařičká Veroničina matka marně vyhlíží, jestli se její dcera neobjeví. Jenom jeden z pěti vypravěčů zná pravdu, matka ho v davu krátce zahlédne.

Tak jako románová Veronika fascinovala muže kolem sebe, coby literární postava fascinuje čtenáře. A místy robustní, v matčiných reminiscencích na mrtvého manžela zase až něžně básnický Jančarův jazyk dělá ve spojení s dějem z tragické skládačky nevšední zážitek. Je zvláštní, jak někdy člověk touží po happy endu.