Před pár dny se takhle ptal rakouský kolega - jeho šéf ve Vídni prý tvrdí, že jde o velkou věc, ale on sám si tady žádného vzruchu nevšiml. Minulý týden vyšel článek v Süddeutsche Zeitung, teď se Dovolená v protektorátu dostala na titulní stranu New York Times a autorka pořadu poskytuje celou sérii rozhovorů, naposledy včera německé televizi ARD. Takže otázka první: Co tomu říkáme?
Dovolená v protektorátu |
Nic víc, než co už stálo v recenzích. Že je to pořad se zajímavým nápadem, i když opsaným od britského modelu rodin cestujících časem do edwardiánské či viktoriánské doby, ovšem taky s nápadem nedomyšleným, nevkusným a lacině provokativním.
Současná rodina, která si na venkovské samotě zkouší reálie protektorátní doby, předem dobře ví, že gestapák je jenom herec, takže třeba v minulém dílu po jeho odchodu s jásotem spálila novinovou fotografii z Heydrichova nekrologu. Jak statečné! Mají jistotu, že se jim nemůže nic stát, a pokud celé divadélko zpestřené fyzickou prací vydrží, dostanou milion korun ve zlatých mincích.
Otázka číslo dvě: Co se kolem toho děje? Zase nic. Tedy v Česku. Po prvním dílu s půl milionem diváků se sledovanost propadla na tři sta tisíc, což je na program ČT1 v hlavním vysílacím čase slabé. Raritu, která nám vynesla světovost, vlažně vypouštíme. Zato v cizině se náš pokus mocně řeší. Začalo to výkřikem „Co bude příště, Osvětim?“ a pokračuje články jako v Times of Israel, že se rodina soutěžících „naštěstí nemusí bát stejného zacházení jako 82 309 Židů, kteří žili v protektorátní éře“.
Tvůrci se brání, že pořad sleduje hlavně vzdělávací cíl a že názornou, byť zejména pro pamětníky kontroverzní formou se poznatky o válečné době zaryjí do paměti diváků hlouběji než prostřednictvím školního dějepisu. V tom mají pravdu - ovšem to by nesměla z Dovolené v protektorátu trčet její aranžovaná, místy až ochotnická umělost.
Za hranicemi ovšem neposuzují televizní pořad jako takový, nýbrž jeho politickou korektnost. A taky mají kus pravdy, leckde jinde by sotva mohl vzniknout - což není výraz cenzury, nýbrž přirozené úcty. Nemluvě už o morálně sporné výhře za předstírané ohrožení.
Ovšem to je věčný problém televizního formátu reality show. Parazitování na těžké době sice bije do očí, ovšem když se vyvolení povalovali ve vile, taky se zdálo s podivem, že vítěz ještě dostane peníze. Jestliže kamera sleduje kuchaře na cestách nebo dobrodruha v divočině, předkládá se divákovi k uvěření, že ve skutečnosti je hrdina sám a sám, že za rohem nečeká auto s lékárničkou, satelitním telefonem a chlazenou limonádou.
Autoři Dovolené v protektorátu sice namítají, že doplatili na propagační nálepku reality show, protože se hlásí k žánru zvanému docu reality, ale tím není radno se ohánět. Protože vyvolení byli alespoň pod dohledem kamer neustále, kdežto v Dovolené odehraje rodina určitou situaci, kamery pohasnou a nikdo neví, co se dělo pak, beze svědků, bez záznamu, bez kontroly.
Není tedy divu, že se strhla aféra kolem spekulace z výrobního zákulisí, podle níž po čase již otráveným soutěžícím musela televize na chvíli zapůjčit jejich mobily, aby jí z projektu neutekli. Tak vida, přece jen se kolem Dovolené v protektorátu něco děje: malého, českého, upatlaného. A o tom venku nenapíšou.
