V Doubkově podání se ovšem před čtenářem nerozvíjí drama "nebeských jezdců", jež na zastaralých Wellingtonech odolávali při plnění úkolů nad okupovanou Evropou nejen nepřízni osudu, ale především německým stíhačům a flaku. Autorovo do značné míry nekonfliktní a často jakoby nezúčastněné podání zásadně tlumí i napětí vrcholných okamžiků prožitých nad bombardovanou třetí říší. Zdá se, že Doubkův válečný příběh se v ničem neliší od těch, které zažívaly desítky dalších československých letců RAF. Podobné jsou motivy odchodu za hranice, přesun do Francie, evakuace na Britské ostrovy i poúnorová emigrace. Mimořádně zajímavé svědectví příslušníka 311. bombardovací perutě RAF, které z Doubkových vzpomínek mohlo vzniknout, je však popsáno více než lakonicky. Tato "úsporná" literárně neobstojí vedle již vydaných publikací Doubkových spolubojovníků, z nichž lze jmenovat například Vilda, Osolsoběho či Kordu. Dnes, kdy je knižní trh podobným žánrem přesycen, se takto koncipovaná práce zařadí s největší pravděpodobností pouze na jeho okraj. Proto se velmi pozitivní kritika anglického nakladatele (prý nejlépe psaná autobiografie soustřeďující se na zážitky pisatele během druhé světové války) jeví záhadně. Pravda, úroveň tuzemského vydání je do jisté míry determinována nepříliš obratným překladem. Je rovněž zbytečné polemizovat s řadou autorových tvrzení typu: "po válce (první světové, pozn. red.) musely být tři čtvrtiny našeho průmyslu uzavřeny, protože ten byl určen k tomu, aby podporoval celé rakousko-uherské císařství" nebo že "včera (rozuměj za druhé republiky) jsme byli svobodný národ, dnes (15. března 1939) jsme se stali otroky našeho starého nepřítele".
Josef Doubek napsal krátkou autobiografii čs. bombardovacího letce. Nic méně, nic více.
Josef Doubek: "Joe" navigátor od Třistajedenáctky. Překlad Lubomír Faitz. Votobia, Olomouc 1998, 142 stran, 54 fotografií, náklad a cena neuvedeny.
