Dotýkání nebes v Českém Krumlově

Musel to být sice děsivý, nicméně fascinující pohled na vodní spousty valící se při záplavách Centrem Egona Schieleho v Českém Krumlově. Ale i teď, kdy se galerie z „průplachu“ jakž takž vzpamatovala, je v bývalém pivovaru co obdivovat. Kromě výstavy Jindřicha Zeithammla je to především retrospektiva Rudolfa Dzurka. Ta se ve své uhrančivosti povodni vyrovná.

O Dzurkovi, jedenašedesátiletém rodákovi z východoslovenských Pavlovic, je dobré hned na úvod říci, že je Rom. Pro vnímání jeho obrazů je tato informace zásadní. Jejich okouzlující rurálnost není dobře trefená, nýbrž žitá.

Prohlídka Dzurkových obrazů před časem odradila Milana Knížáka od nákupu děl romských umělců do sbírek Národní galerie. Svým způsobem měl generální ředitel pravdu. Dzurkovy venkovské výjevy skládané z drtí barevného skla se skutečně vymykají proudu současného umění. Jsou archaické, prostinké, infantilní, ba mnohdy neumné. Dzurko se nicméně může vykašlat na debaty, jestli je jeho tvorba „aktuální“. Vyšel z lidové víry, a ne z umělecké akademie. Proto je také často daleko spontánnější.

Na Rudolfu Dzurkovi mě zaujalo několik detailů. Například málokterý výtvarník dokáže pomocí obrazů tak intenzivně rozsvítit galerii; jako by se do sálů přenesla atmosféra křiklavých obydlí jeho národa. Nikdy jsem také nezaznamenal takovou četnost jaksi halucinogenních názvů. Tak třeba: Od kořene život, od kořene píseň a utýraný kůň nebo Zlaté kleště a Karlova univerzita. Jako studijní pomůcku doporučuji katalog výstavy či 32. a 36. číslo Revolver Revue, jejíž Ceny je Dzurko laureátem.

Jindřich Zeithamml (1949) je Dzurkův protiklad. Letitou akademickou dráhu završil jako vedoucí sochařského ateliéru na pražské AVU, z něhož vyšel nejeden jeho napodobitel. Zeithammlovy dřevěné plastiky připomínají minimalistické oltáře. Na rozdíl od Dzurka v nich posvátno nezprostředkovávají figury a symboly, nýbrž plocha tak holá a hladká, že její čistota snad ani nemůže být lidským výtvorem.

„Autentická invence moderního tvůrce vstupuje tak překvapivě, avšak zcela nenásilně na cestu podobnou té, kterou se ubíraly úvahy starých čínských taoistů uhranutých prázdnem i pozdějších mistrů japonského zenbuddhismu, vnímajících ticho jako nejsilnější tvořivou bouři,“ píše o Zeithammlových plastikách v katalogu Gustav Erhart.

Když jsem Erhartovu filozofickou studii četl poprvé, něco mi na ní nesedělo. Sochařovy zlatem vyzdobené vypouklé skulptury totiž zároveň asociují nazdobená surfařská prkna. Relativnost nadpozemskosti Zeithammlových „oltářů“ se mi pak naplno vyjevila ve chvíli, kdy autor žádal Centrum Egona Schieleho o náhradu škod, které jeho výstavě způsobila povodeň.

Rudolf Dzurko: Ukřižovaný Ruda mezi růžemi.

Rudolf Dzurko: Vítr jim vzal otce - Dopis od draka.

Rudolf Dzurko: A prim hraju já.

Rudolf Dzurko: Třetí ruka.

Rudolf Dzurko: Jánošice.

Rudolf Dzurko: Drž hubu - I slovem můžeš zabít.