Kdy jste poprvé zjistili, že máte hit?
Zpočátku jsem se divil, jak je možné, že ho ještě nemáme. Když jsme vydali první album Hoši z východního bloku, byl jsem jakoby dotčený. Pak jsme přišli s deskou Yellow Dog, na které byla píseň Sametová. Vzpomínám, jak jsme seděli v kanceláři gramofonové firmy na Štvanici, cpali jejímu šéfovi Zbyňku Knoblochovi všelijaké bigbíty, a on nic. Pak jsme nechali nahrávku běžet a povídali si o něčem jiném. On najednou zpozorněl: Počkej, tahle věc je docela dobrá. Byla to Sametová, kterou kluci z kapely nechtěli hrát. Připadala jim jako cajdák. I známí se mi smáli. Když jsem psal Sametovou, měl jsem mrazení, že by to mohl být hit. Ale nevěřil jsem instinktu. Hit se pozná podle toho, že když člověk jede autem a na přehrávači má namarkovaných šest rádií, tak aspoň na jednom z nich musí v tu chvíli ta píseň hrát. To se od dob Sametové neopakovalo. Lidi už asi museli být na tu písničku naštvaní.
A co Modrá?
Když člověk udělá první hit, myslí si, že to půjde samo. Udělali jsme další desku Trsátko, na které jsem měl své koně. Ale prosadila se spíš píseň Indiánská dýmka míru, která byla starší, nebo skladba Zůstaň klidná. Superhit nic. Byl jsem rád, když se to podařilo na dalším albu Poslední lžíce, kde zazněla píseň Modrá.
Takže autor vlastně nikdy neví, co bude hit?
Autor a speciálně muzikant to nikdy neví. Když jste součástí kapely, vnímáte různé názory. Například: „Kytarové sólo je skvělé, hlavně to by měli lidi slyšet.“ Muzikant to nevidí dobře. Součinnost s obchodníky je absolutně nutná.
Dá se říci, že nejpovedenější písně spadnou na autora mimochodem, vznikají nejrychleji nebo se jakoby samy zjeví?
Nemám hitů tolik, abych si mohl myslet, že je to pravidlo. Ale inspirované věci se dějí dost rychle a lehce. Modrou jsem dodělával ve studiu na poslední chvíli. Byla to hříčka na vyplnění prostoru.
Jak bude Žlutý pes vypadat dál?
Je to neuvěřitelné, ale máme podepsanou smlouvu do roku 2007. To mi bude šestapadesát. Práce bude dost. Pes bude. Kromě toho chci nahrát sólovou desku.
Vidíte kolem sebe nějaké následovníky?
Když jsme spolu periodicky mluvívali o tom, co mladí, kde jsou, tak já nyní slavnostně vyhlašuji, že už jsou tady. Nejdříve to byli spíš experimentátoři jako Jan P. Muchow. Loni v létě jsme na festivalech slyšeli kapely, které se jednoznačně prosazují. Nejsou to jenom Tata Bojs, ale třeba Ready Kirken.
Vrací se živá muzika?
Určitě. I elektroničtí mágové vědí, že bez živého hraní to nejde. Kult hratelné písničky, kterou zvládnete na kytaru v hospodě, se vrací. Je to dané nastupující novou krví. My se dostáváme do kategorie konzervativních kapel. I když pozor, naše nová nahrávka Viva Las Vegas je tak trochu experiment. Budeme hrát hudbu starých mistrů.
Do jaké míry se chcete vracet ke klasice?
Hrajeme hodně našich klasických věcí. Ovšem když jsme se chystali na koncert do Chicaga, udělali jsme Smoke On The Water od Deep Purple s absolutní pietou k její živé verzi z alba Made In Japan. Pak jsme oprášili beatlesovskou píseň a wood- stockou hymnu With A Little Help From My Friends, kterou zpíval Joe Cocker. Když jsem slyšel jeho hlasové „zvracení“, říkal jsem si: To musím zkusit. Máme kapelu, klávesové hammondy, máme doprovodné zpěvačky. Na koncertech se obracíme k odkazu světového rock'n'rollu. To je věc, kterou můžeme dobře zahrát mladým,
|
PSÍ KUSY (Ty nejlepší) | |
| 1 | Žlutý pes |
| 2 | Hlava-mapa |
| 3 | Je jenom jedna |
| 4 | Country mýval |
| 5 | Zůstaň klidná |
| 6 | Náruživá |
| 7 | Sametová |
| 8 | Tráva |
| 9 | Indiánská dýmka |
| 10 | Ša-la-hů |
| 11 | Veselka |
| 12 | Modrá |
| 13 | Harašení |
| 14 | Psí život |
| 15 | Nezávislá |
| 16 | Století |
| 17 | Snídaně s Novou starou |
| 18 | V nebi (celej život dělám vostudu) |
| 19 | Digitální |
| 20 | Každej už to ví |
| 21 | Viva Las Vegas |
Jak se vám hrálo v Chicagu?
Těšili jsme se na to. Před pětadvaceti lety jsme v zavlhlé zvoničce zkoušeli první akordy. A najednou jsme byli ve vysněném Chicagu. Když jsme hráli Satisfaction, jedna černá bodyguardka skočila za holkama na pódium a zpívala s nimi. Bylo to až brutálně sentimentální. A bylo to příjemné. Připadali jsme si jako Blues Brothers s jejich posláním od Boha.
Odvine se z vašeho amerického hraní nějaký další zájezd?
Když má kapela hodně našlápnuto a je atraktivní pro Čechy v Americe, může udělat miniturné, které jezdí Lucie, Kabát nebo Olympic. V téhle kategorii nejsme. Navíc nás je devět, což je pro pořadatele finančně nevýhodné. Zatím kolem nás žádné nabídky nesviští, nadto jsme byli zdravě kritičtí vůči pořadatelům.
Jak jde Žlutý pes dohromady s vaší profesí novináře?
To už jsem myslím zmapoval. V předchozím období jsme hráli amatérsky. Měl jsem překladatelskou profesi, abych se uživil. Z amatérství se stala profesionalita v muzice, z překladatelství se stala žurnalistika. A tak to zůstalo. Sametová se objevila, když mi bylo jedenačtyřicet. To není věk, ve kterém by si člověk vsadil na pop-music. Byť by to asi šlo a já bych mohl dělat reklamy nebo filmovou hudbu, ale rozhodl jsem se, že si tyhle dvě polohy ponechám. Pobyt ve světě rock'n'rollu a následující návrat do střízlivého světa je velice osvěžující.
Ale žurnalistika je něco jiného než tvorba - není to schizofrenie?
Jsou novináři, kteří to vědí lépe než hudebník, ale téma médií nebudeme otevírat. Lidská povaha je taková, jaká je. Kdybych vsadil jen na jednu z obou karet, určitě bych litoval. Není to ideální řešení, nikomu nedoporučuji tuhle schizofrenii, ale mně se to přihodilo.
Jak se vám žije ve světě celebrit?
Copak celebrity. Televize, to je velké téma. Myslím, že jsme si prošli celý kruh postojů od „určitě ne“ až po rozhodnutí „určitě do všeho“. Všechno jsem zažil. Když má člověk velký hit typu Sametová a pokud dělá showbyznys, tak do televize musí, jinak si řeže větev pod vlastním zadkem. Jiná věc je stavět život jenom na mediální prezentaci a nemít v ruce žádné dobré písničky. To není můj styl. Pravda je, že jsem vzal role v muzikálu, chodím hrát golf, a to zcela upřímně. Každou chvíli jsou tam fotografové a najednou se člověk ocitne v nějaké společenské rubrice. To není nějaká mediální kampaň, ale odraz mého života. Občas mezi celebritami jsem.
A co mezi nimi děláte?
Já vždycky chodím za lidmi. Chci se setkat s někým, koho jsem dlouho neviděl a s nímž si chci popovídat. Pak spolu sedíme nebo piju. Nejsem typ, který přijde se skleničkou v ruce a řekne: „Já jsem Ondřej Hejma, jak se jmenujete, co jste naposledy udělal a co můžete udělat pro mě?“ Takový člověk musí obejít pár stovek rautů, aby měl všechno zmáknuté.
 Ondřej Hejma. |
 Hned za domem si Ondřej Hejma zbudoval golfový green. |
 Do svého malého bazénku skáče starý rocker občas šipkou z okna. |
 Ondřej Hejma. |
 Ondřej Hejma při online rozhovoru |
 Ondřej Hejma při online rozhovoru |
 Ondřej Hejma při online rozhovoru |
 Ondřej Hejma při online rozhovoru |
 Ondřej Hejma při online rozhovoru |
 Žlutý pes: Psí kusy (Ty nejlepší). Obal alba. (2002). |
