RECENZE: „Z pódia jak koza mečím.“ Dorota Nvotová se umí shodit

Nová deska slovenské herečky a zpěvačky Doroty Nvotové se jmenuje More a trochu klame tělem. Kdo by náhodou dostal chuť ji po prvních dvou pomalejších skladbách odložit jako nudnou, nechť vytrvá.

Dorota Nvotová | foto: Lucie Robinson

Předně i ve zmíněných písních Kathmandu a More a hlavně v jejich aranžích je spousta muzikantského umu, který stojí za to při opakovaném poslechu objevovat. Ale především to nejzábavnější teprv přijde.

Změní se lehce i tempo, i když Nvotová jištěná novou kapelou do toho šlape spíše vnitřní energií než vyloženě rychlostí. Tak například song Sail, jeden ze dvou v angličtině, si aspoň dopřeje trochu bujařejší pasáže se saxofonem a místy až šantánovým projevem.

Vedle úvodní písně reflektující hlavní město Nepálu, tedy Nvotové druhý domov, celkem bez servítků – „dohodnuté manželstvá a trinásťročné štetky“, zpívá také o metropoli ruské a slovenské. Píseň Moskva se vyznačuje jemným, ale nekompromisním rytmem na bicí i dlouhou klavírní mezihrou. Bratislava je potom skočný kousek o proměně, kde zpěvačka mimo jiné baví obraty jako „v meste samý kretén a nadrbaný Briti“ nebo „UFO na mesto zlovestne svietí, kde je ten Prešporok a židovské děti?“.

Skladba Volám se provedením asi nejvíce blíží škatulce poprocku nebo mainstreamovému pojetí, zatímco většina desky si drží přece jen poněkud alternativní vyznění.

Kabaretní vtip

Jako moderní šanson se dá vnímat jedna z nejvtipnějších položek alba v podobě písně Plyn, kde se Nvotová odvázala prostřednictvím rýmů typu „na klavíri hrám jak dement, mozok ztvrdnutý na cement“ nebo „z pódia jak koza mečím, hlavně že viem zopäť rečí, keď sa s nikým neviem dohodnúť“. Sebeshazující, a proto úlevné.

More

75 %

autor: Dorota Nvotová

More zřejmě nebude lámat rekordy v prodejnosti, Nvotová přinejmenším u nás není jméno, které by kdovíjak táhlo. Ale byla by škoda její desku minout. Hudebně totiž jde o docela pestrou a hlavně podařenou nahrávku s texty tu zahloubanými, tu až kabaretně humornými.

S novou sestavou kapely objevuje zpěvačka mnohé polohy stylem vše dovoleno. Takže kromě zmíněného saxofonu v jiných písních slyšíme kvílivou elektrickou kytaru, varhany i skoro až gospelové vokály. Přitom tu vlastně není místo pro experimenty. Všechny skladby mají jasný tvar, což i při žánrových skocích nakonec platí o celém albu. Výsledkem je překvapivě vyspělá nahrávka, která by si zasloužila větší pozornost, než se jí asi dostane.