Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Jirousovy dopisy z vězení promlouvají mlčením

  9:59aktualizováno  9:59
Těžko hledat v kultuře českého undergroundu 70. a 80. let minulého století podstatnější figuru, než byl básník a esejista Ivan Martin Jirous (1944–2011). Tak řečeného Magora obklopuje dneska aureola málem jako nějakého světce.

Svatba Juliany a Ivana Jirousových | foto: Jan Ságl/Česká televize

Ahoj, můj miláčku (obálka knihy)

Ahoj, můj miláčku (obálka knihy)

Vydatně to podporují svazky jeho sebraného díla. Aktuálně doputovala na knihkupecké pulty mohutná kniha s rozsahem víc než tisíc stran. Jmenuje se Ahoj, můj miláčku (Torst, 2015) a shrnuje vzájemnou korespondenci Jirouse a jeho druhé ženy Juliany (mimochodem vnučky staroříšského Josefa Floriana) z let 1977–1989.

Ta korespondence má navenek zvláštní pachuť. Jde totiž o listy z vězení (Jirous) a do vězení (Jirousová). Jako čelná postava zdejší alternativní kultury byl Jirous po celou dobu takzvané normalizace pro režim jasný problém.

Komunistický aparát už sice upustil od svých metod z přelomu 40. a 50. let, tedy od brutálního mučení a svévolných poprav, našel si však jiné způsoby – kontinuální štvanice, každodenní buzeraci, která měla za cíl rozvrátit přátelské kruhy, rodiny, jednotlivce a buď je rovnou vytlačit ze země, nebo aspoň sociálně a hmotně ponížit a umlčet. Kdo se nepodvolil, skončil v lapáku.

Juliana a Ivan Jirousovi v roce 1976

Juliana a Ivan Jirousovi v roce 1976

V rozmezí 1973–1989 si Jirous odseděl napětkrát v různých kriminálech víc než osm a půl roku. Kniha Ahoj, můj miláčku shrnuje dopisy z třetího až pátého věznění. Jde o literární dílo vznikající na způsob akce a reakce, o jakýsi korespondenční ping-pong novomanželů (vzali se v roce 1976) a dvojnásobných rodičů (v letech 1980 a 1981 se Jirousovým narodily dcery Františka a Marta).

Ty dopisy jsou psány výrazně lehčím perem než Jirousova poezie (viz Magorova summa, naposledy 2015) nebo jeho esejistika (Magorův zápisník, 1997). Důvod je nasnadě: kromě autora a adresáta je četla vždycky ještě cenzura.

Příběh bez happy endu

A tak jednotlivé listy spíš mlčí, snaží se vybalancovat smysluplnou řeč ve ztížených podmínkách, na omezeném prostoru. Ani jedna strana se nesměla dopouštět kritiky režimu, zákaz měl samozřejmě Bůh, zákaz měly jakékoli zmínky o vězeňském systému a jeho každodenní praxi.

Juliana Jirousová v roce 2013

Juliana Jirousová v roce 2013

Mohly by zůstat banality, formality, nuda. Zůstalo však daleko víc – skoro románové vyprávění o nezbytnosti nadosobních hodnot, jako jsou láska, rodina, víra, přátelství, umění, poezie, humor. Tedy těch hodnot, které byly zamindrákovanému komunistickému režimu a jeho samozvaným exponentům naprosto cizí.

Nejsilnější jsou v dopisech pasáže, kdy Jirousovi uvažují nad svými potomky. „Jak ty děti k tomu přijdou, že budou vyrůstat bez táty,“ ptá se Juliana. A Ivan odpovídá: „Nejdůležitější je najít rytmus vlastního života a neměřit ho životem okolí.“

Po narození dcer ožívají Julianiny dopisy brzy jejich prvními autonomními projevy – kresbami, později osobními přípisky. Z druhé strany přicházejí na pokračování Jirousovy „pohádky“ (vydané v roce 1991 pod titulem Magor dětem). Na rubu těchto listů vystupuje zrůdnost minulého režimu asi nejjasněji: komunističtí pacholci neváhali přenášet „vinu“ rodičů na jejich děti.

Básník, publicista a kritik Ivan Martin Jirous (na snímku z 16. září 2004)

Ivan Martin Jirous na snímku z 16. září 2004

Tisíc stránek knihy Ahoj, můj miláčku nemá možná vysokou hodnotu literární, ale funguje jako dokument – obžaloba doby, k níž jistá část zdejší populace vzhlíží dodnes v lepším případě s nostalgií, v tom horším s nadšením. Korespondence staví konkrétní proti obecnému: dvojici (respektive čtveřici), která si nenárokovala víc než právo na osobní svobodu, proti bezohledné mase „užitečných idiotů“.

Příběh Juliany a Ivana Jirousových sice nemá happy end, jejich vztah vzal s pádem starého režimu zasvé, má však ohromný morální náboj. Svědčí o člověku v nelidské době.

Autor:



Nejčtenější

Zemřel XXXTentacion. Dvacetiletého rapera střelili z projíždějícího vozu

Raper XXXTentacion na snímku z loňského léta

Dvacetiletý raper a producent XXXTentacion byl v pondělí zastřelen na Floridě. Kdosi na něj vystřelil z okolo...

Zemřela herečka Gabriela Vránová, dabovala i Catherine Deneuve

Gabriela Vránová

Po delší nemoci zemřela v sobotu ráno herečka Gabriela Vránová. Dlouholeté člence Divadla na Vinohradech bylo 78 let....



RECENZE: Jsem božská, ale omezená. Ostatní herci musí trpně přihlížet

Z filmu Jsem božská

Tučná slečna se uhodí do hlavy, a když se probere, připadá si krásná. To je základ romantické novinky kin Jsem božská,...

RECENZE: Iron Maiden přivezli spitfire, divadlo i bezchybného Dickinsona

Koncert kapely Iron Maiden na Letišti Letňany 20. června 2018

Do Prahy se vrátili po dvou letech a znovu předvedli, kdo je skutečným heavymetalovým králem. Britští Iron Maiden...

Írán šokoval díl, kde Pat a Mat vyrábějí víno, prozradil režisér Za scénou

Režisér Marek Beneš byl hostem pořadu Za scénou.

Minulý týden do kin vstoupil celovečerní film Pat a Mat znovu v akci. Nedávno však loutkové duo pobouřilo televizní...

Další z rubriky

GLOSA: Američanka, již kdysi pochválil sám Goebbels? Na léto ideální

Joseph Goebbels

Volá Berlín, hlásí americký spisovatel Kelly Durham. Ve svém prvním románu vypráví příběh inspirovaný osudem Mildred...

RECENZE: Proč cizí krev francouzské intelektuály příliš nepálila

Albert Camus na snímku United Press International z 1. ledna 1957

„Každá lživá myšlenka vždycky končí v krvi, ale pokaždé je to krev druhých lidí. To je důvod, proč jsou někteří naši...

RECENZE: Pohádka pro muže. Komárkova láska vzkvétá i vadne na Petříně

Martin Komárek (ANO)

Po odskoku do politiky se Martin Komárek vrátil k tomu, co mu evidentně jde lépe: k psaní. Svou novou knihu Petřín...

Najdete na iDNES.cz