Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Donutil o stovkách repríz Sluhy dvou pánů: Nuda to není díky publiku

  14:09aktualizováno  27. září 8:40
Komedie o přihlouplém i vychytralém sluhovi Truffaldinovi, který slouží dvěma pánům, se v pražském Národním divadle hraje od roku 1994. Miroslav Donutil se musel už více než čtyřistakrát převléknout do jednoho kostýmu a na scéně necelé tři hodiny bavit diváky.

Miroslav Donutil útočí s inscenací Sluha dvou pánů na jevištní rekord. | foto: MF DNES

Čtyřistačtvrtá repríza, to je ten rekord. Není to už trochu nuda?
Když jsme začali zkoušet, vybral jsem si publikum jako dalšího spoluhráče. Neustále se mění, proto to nuda není.

Ale přece i sex se stejnou ženou časem omrzí. A tady se bavíme o divadelní hře.
Lituju ty, kteří tohle říkají. Mám svoji ženu třicet let a nemůžu říct, že by mě na tom něco omrzelo. A Sluha dvou pánů má za sebou teprve čtrnáct let.

Co byste vlastně dělal, kdyby vás to opravdu omrzelo? Jak byste to v divadle vysvětloval?
Ze zákulisí inscenace Sluha dvou pánů - Miroslav Donutil (vlevo) s Janem NovotnýmNechali to na mně s tím, že dokud budu moct a chtít hrát, tak jedeme dál. Je logické, že když je představení několik měsíců dopředu vyprodané, nikdo ho stahovat nechce. A když mi budou sloužit nohy a hlava, nebude důvod měnit názor ani z mé strany.

Ještě nikdy jste si neřekl, že je toho Sluhy tak nějak moc?
Když si vzpomenu, v jakých problémech inscenace vznikala, nemám právo o tom takhle uvažovat. Zkoušení se protáhlo na sedm měsíců a ve hře se kvůli nemocem, úmrtím a odchodům vystřídala řada lidí. Pan Kemr, pan Kodet, pan Somr. Navíc určitá skupina lidí v divadle čekala na velkou prohru. Po tom všem nemůžete cítit nic, co by vás nutilo skončit.

Hlavní role byla od začátku vaše?
Ano. Vzniklo to tak, že na repertoáru Národního divadla byla tehdy velmi neúspěšná hra Radúz a Mahulena. Ředitel vydal příkaz ji okamžitě stáhnout a vyslovil opravdu zvláštní větu: Nasaďte okamžitě úspěšnou hru. Já měl volno, ale režisér Rajmont mě přijel přemluvit. Chtěl jsem po něm volnost v improvizaci a on mi vyšel vstříc.

Ze zákulisí inscenace Sluha dvou pánů - Miroslav Donutil

Měl tedy víc pochopení než řada jiných kolegů.
Když se začalo zkoušet, proběhla v divadle schůze na téma improvizace ve Sluhovi dvou pánů. Někteří proti tomuto stylu hraní vystupovali, označovali to za nevhodné. Radovan Lukavský je tehdy velmi distingovaně utřel. Naznačil, že lidé, kteří podobnou věc nikdy nedokážou, by si toho měli vážit a mlčet. Pan Lukavský, to byla velmi pozitivní figura.

Kdo proti vám tehdy vystupoval?
Nemá cenu to říkat. Proč to vytahovat? Navíc někteří už mezi námi nejsou.

Ty čtyři stovky repríz jsou jim slušnou odpovědí. Chodí vlastně ještě vůbec do práce paní s nápovědou?
Ze zákulisí inscenace Sluha dvou pánů - Miroslav Donutil (vpravo) s inspicientem Milanem ŠkolníkemChodí. Ale ta chodí vždycky. Pro mě jsou však nápovědy ztracené, po zranění slyším špatně na levé ucho, a ony vždycky sedí tím směrem. I když se občas z ničeho nic stane, že mi věta nebo slovo vypadne, raději se spoléhám sám na sebe.

Že se z té situace prostě vylžete?
Tak to předtím fungovalo dvacet let v Divadle Husa na provázku. Tam nám režiséři říkali – když zapomenete text, musíte z toho vybruslit tak, že situaci ještě povýšíte. Takhle třeba Jirka Pecha jednou zakopl v brnění, a když dopadl k nohám anděla v podání krásné konzervatoristky, podíval se na ni krvavým zrakem a pronesl – jo, děvče, divadlo, to je dřina. Už to tam zůstalo.

Přes tuhle zkušenost – míváte trému?
Když jdete na jeviště, zvlášť v Národním, uvědomíte si, kdo tady všechno hrál. Tréma tam je, ale je slastně překonána prvními větami.

A potom si v zákulisí během hry můžete dát nohy nahoru, zapálit doutník a přečíst noviny?
U Sluhy to dost dobře nejde, jsem na jevišti skoro pořád. Jinde, kde máte třeba celý obraz pauzu a zaběhaný rytmus, si můžete dovolit přečíst třeba i ty vaše noviny.

Miroslav Donutil

Už jste někdy představení nestihl?
Sluhu dvou pánů jsem stihl vždycky, bohužel ne Naše furianty. Někdo mi ukradl diář, rekapituloval jsem úkoly na půl roku dopředu a povedlo se mi to až na jedno představení. Myslel jsem si, že to není možné, ale stalo se. Byl jsem na cestě na představení do dvě stě kilometrů vzdáleného města, když mi volali, že mám hrát v Praze Furianty. Měl jsem na sobě norský, dosti silný svetr, ve vteřině byl mokrý. Najednou nevíte, co máte dělat. Tajemnice mi slíbila, že to nějak vyřeší, ať odehraju alespoň to druhé představení. Přišel jsem tam a říkám – Vážení přátelé, já nevím, jak to dnešní představení bude vypadat, protože já touto dobou hraju v Národním divadle. A nějaká slečna vstala a řekla – Mně to bylo divné, protože naši na vás dneska jeli do Prahy.

Jak to v Národním dopadlo?
Odehrál to Václav Postránecký. A mně z toho zůstala vzpomínka z výplatní pásky, která začínala znaménkem minus. A také jsem musel zaplatit účet z restaurace, kam Vašek potom všechny kolegy pozval. Ale dobře, že to za mě vzal, protože kdyby to neudělal, tak jsem asi platil statisíce.

Sluha dvou pánů je veskrze veselé představení. Musel jste ho už hrát i ve chvílích, kdy vám osobně bylo prachmizerně?
Z inscenace Don Juan - Miroslav DonutilTo se bohužel stává docela často, protože ne vždycky se v rodině či v blízkém okolí odehrají příjemné věci. Když mi zemřel tatínek, musel jsem hrát. To je úděl všech herců. Je to pro ně i taková očistná lázeň, když musí předstoupit před publikum a shodit ze sebe veškeré osobní pocity. Je to úleva. Navíc herec může myslet na to, že hraje pro toho, koho se ta smutná věc týká.

To jde jen tak? Prostě se od svého soukromí v duchu odstřihnout?
Jiná šance není. Musíte okamžitě změnit náladu – smutek nemůžete přenést na jeviště, za ten si diváci nezaplatili. Osobní pocity musí jít v tu chvíli stranou.

S tím bych asi docela bojoval, abych takovou věc hodil na tři hodiny za hlavu. Měl bych vůbec šanci se z představení omluvit?
43. MFFKV - Miroslav Donutil s manželkou ZuzanouJá jsem to jednou udělal. Bezprostředně po smrti otce jsem se omluvil z jednoho svého osobního, takzvaně výdělečného představení, na které jsem naštěstí neměl sjednanou smlouvu. I tehdy mně však přišlo, že dělám něco, co bych vlastně dělat neměl, protože na mě někde čekali lidé. Jenže já věděl, že ti, kteří na mě čekají, mají dost peněz na to, aby mě viděli i jinde. Proto jsem se tehdy omluvil. Neměl jsem sílu na to, abych někam přijel a tam vyprávěl veselé historky ze života, když jsem měl jednu velmi smutnou bezprostředně za sebou.

S lidmi v publiku, hlavně v prvních řadách, během představení hodně komunikujete. Čím vás dokázali překvapit?
Třeba si zvykli, že když požádám o kousek chleba, někdo z nich ten chleba má. Dokonce se stane, že čas od času spadne na jeviště několik bochníků. Dřív tam dorazila jen malá kůrka, teď je z téhle scény happening.

To už za těch čtrnáct let musíte mít v první řadě nějaké známé.
No počkejte, tihle lidé nechodí do první řady, tam lístky vůbec neseženete. Ty chleby létají třeba z druhé galerie.

Proboha, to by vám měli platit rizikový příplatek.
Vždyť já to také jednou pokládal za atentát. Taková to byla rána, když tam vedle mě ten bochník přistál.

Tenkou hranici mezi tím, aby představení nebylo jen pitvořením, ale fungující komikou, si hlídáte sám?
Václav Klaus a Miroslav DonutilPředcházející angažmá mě naučilo být ve střehu. Člověk může improvizovat, přitom komunikovat s diváky, dokonce si z nich může i utahovat, ale vzápětí je musí také pohladit. Tuhle míru bylo potřeba si neustále hlídat v Divadle na provázku, od té doby si ji v sobě nesu. Mám takový vnitřní barometr, který to redukuje. A samozřejmě je tam od toho i režisér, aby to pohlídal.

Tipněte si, jak dlouho se ještě bude Sluha dvou pánů hrát.
Těžko říct. Mám docela problémy s dolními končetinami, jezdím každý rok do třeboňských lázní a těžko odhadnout, jak dlouho to vydrží. Jinak nevidím důvod hru nějak rychle stahovat z programu. Samozřejmě, když budou chodit diváci. Osobně bych byl rád, kdybychom to dotáhli do pětistovky, to bych považoval za velmi úspěšné. Něco takového se podle mě už nikdy nepodaří a také by to byla taková hezká tečka za mým pobytem v Národním divadle, až půjdu do penze.

Je Truffaldino vaší životní rolí?
Mnozí to asi budou říkat, já si však myslím, že těch rolí bylo víc, hlavně Na provázku. Co to je životní role? Podle mě to je role, kterou už nikdy v životě nepřekonáte, a to já bych ještě chtěl. Chtěl bych postupovat dál, mít další životní role. Až nebudou, potom se můžu obrátit a určit tu jedinou ze všech.

Přesto už mluvíte o důchodu.
Karel Gott a Miroslav DonutilVěk postupuje, tomu se neubráníte. Když jsem si ještě nedávno představil sedmapadesátiletého člověka, připadal mi jako starý. Dneska je sedmapadesát mně a starý si nepřipadám. Ale nezastavíte to. Na druhou stranu, herců se důchod zase tolik nedotýká. Ještě jednou vzpomenu na pana Lukavského. Ten říkal – Chlapče, musíš být pořád v kontaktu s divadlem a s prací. Jakmile to jednou vypustíš, začneš stárnout, život zešediví. Málokdo z herců se proto do důchodu těší a málokterý do něj také jde – často totiž dostává mnohem zajímavější role než předtím.

A jsme u toho, že by měl herec zemřít na jevišti. Trochu smutný konec rozhovoru o nejveselejším představení Národního divadla.
Jako všechno, co herec řekne, lze i tenhle výrok brát s nadsázkou. Herec je člověk vzletný, citlivý a rád přehání. I tahle věta je přehnaná. Každý herec totiž ví, že to de facto není možné.

Samozřejmě obrazně řečeno...
... že by měl herec, dokud je schopen, tvořit. Že by měl všechno ze sebe odevzdávat publiku. Je to sice stravující, ale zároveň takové vnitřní uspokojení. Máte přitom totiž pocit, že jste do poslední chvíle života potřebný, že je o vás zájem. A za tohle to dělat stojí.

Autor:



Nejčtenější

Zemřel XXXTentacion. Dvacetiletého rapera střelili z projíždějícího vozu

Raper XXXTentacion na snímku z loňského léta

Dvacetiletý raper a producent XXXTentacion byl v pondělí zastřelen na Floridě. Kdosi na něj vystřelil z okolo...

Zemřela herečka Gabriela Vránová, dabovala i Catherine Deneuve

Gabriela Vránová

Po delší nemoci zemřela v sobotu ráno herečka Gabriela Vránová. Dlouholeté člence Divadla na Vinohradech bylo 78 let....



RECENZE: Jsem božská, ale omezená. Ostatní herci musí trpně přihlížet

Z filmu Jsem božská

Tučná slečna se uhodí do hlavy, a když se probere, připadá si krásná. To je základ romantické novinky kin Jsem božská,...

RECENZE: Iron Maiden přivezli spitfire, divadlo i bezchybného Dickinsona

Koncert kapely Iron Maiden na Letišti Letňany 20. června 2018

Do Prahy se vrátili po dvou letech a znovu předvedli, kdo je skutečným heavymetalovým králem. Britští Iron Maiden...

RECENZE: Kdyby občas Ozzyho zvuk neodfoukl vítr, mohlo to být dokonalé

Ozzy Osbourne, Black Sabbath (O2 arena, Praha, 30. června 2016)

Středeční hudební nálož nazvaná Prague Rocks nabídla kapely Lords of Black, Hollywood Vampires, zpěváka Jonathana...

Další z rubriky

VIDEO: Mám požehnání od pana Vorlíčka, říká Renč k muzikálové Popelce

Filip Renč

Rodinná show Tři oříšky pro Popelku, kterou chystá režisér Filip Renč do pražského Kongresového centra od 12. října,...

Druhá Arena. Formani vezou na náplavku silo i legendárního provazochodce

Umělecký šéf Plzně 2015 a divadelník Petr Forman

Loňský ročník byl rozehřívací, nyní se představí pražská Arena naplno. Tak to plánují bratři Formanové, kteří ve...

Vojta Kotek a Anna Kameníková míří do Lhasy, na paškál si berou hipstery

Z materiálů k představení Poutníci do Lhasy

Nehraje se o buddhistech, ale o těch, kteří chtějí změnit vykloubený svět vykloubenými metodami. Poutníci do Lhasy,...

PŘÍBĚH: Jak se žije s protikvasinkovou dietou
PŘÍBĚH: Jak se žije s protikvasinkovou dietou

Bez čokolády, bez kávy, bez ovoce. Dominičiny zdravotní obtíže ustoupily až poté, co nasadila protikvasinkovou dietu. Jak se jí teď žije bez sladkostí?

Najdete na iDNES.cz