Režisér Jiří Nekvasil chtěl příběh "smutného rytíře" ozvláštnit zasazením do prostředí Felliniho neorealistických filmů, ale výsledek připomíná jen poskládané střípky v podobě klaunů, artistů a dalších postav, z nichž však nevznikl žádný celek.
Jemnosti příběhu překryla tmavá uniformita scény Daniela Dvořáka a kostýmů Josefa Jelínka, takže se nedá například rozeznat, kdo je vlastně Quichotte a čím je v okolním světě odlišný a bizarní. Malý fiat s rozsvícenými světly, jenž "nahradil" hrdinova koně, účinkuje jako nápad pouze chvilku, pak už je součástí všudypřítomné nudy.
Když chybí basista
Sólisté jsou tímto pojetím značně omezeni, avšak srbský basista Ivan Tomašev na velkou titulní roli beztak nedosahuje ani vokálně. Part, který při světové premiéře před sto lety zpíval Fjodor Šaljapin a který v šedesátých letech v inscenaci Národního divadla vytvořil Eduard Haken (jemuž je inscenace věnována), nedokázal ztvárnit.
Jeho hlas nemá patřičné zvukové a dynamické rozpětí, stejně jako mezzosoprán Andrey Kalivodové, která roli Quichottovy lásky Dulcinée obdařila spíše tlakem a tvrdostí než šarmem a smyslností. Vyrovnanější, bohatší hlas a nadto i herecké komediantství předvedl basbarytonista Noé Colin jako Sancho Panza.
Espritu, sentimentu a kontrastů mezi opulentním leskem a intimitou tato produkce příliš nenabízí, a to ani v orchestru, který řídil dirigent Heiko Mathias Förster. Zařadit zrovna tuto operu do repertoáru a zrovna v této podobě nebyl dobrý nápad.
Hodnocení MF DNES: 40 %
