Legendární inscenace Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí s Jiřím Bartoškou v titulní roli sice nastavila v paměti pražské divadelní veřejnosti to nejvyšší měřítko, avšak vinohradský Don Juan to nebude mít snadné ani u svého tradičního měšťanského publika. Z Menzelovy interpretace totiž není dlouho patrné, proč se rozhodl divákům předložit právě tento příběh.
Zbývá jediná možnost: načítat nezřetelný výklad odzadu, až z konečného vyústění příběhu. V Menzelově podání se ve finále zhroutí Don Juanův jevištní svět jako domeček z karet. Důsledně kašírovaně stylizovaná výprava, pracující se spouštěním malovaných kulis, tím doručila svůj vzkaz: nic jistého, nic pevného nečekejte od dnešního světa. Jediný, komu padání kulis světa nemůže ublížit, je však právě nezničitelný typus náruživého bezbožníka a cynického pokrytce Dona Juana. Na něj je i peklo krátké.
Zůstává otázkou, nakolik se tomuto pojetí blíží výkon Václava Vydry. Ve Vydrově hereckém výrazu určitý moment nezničitelnosti spatřovat můžeme, je to však "vysmátá" či "splachovací" nezničitelnost krátké paměti. Jako by Vydrův Don Juan mohl nerušeně a v zásadě optimisticky proplouvat životem zejména proto, že si moc nepamatuje ze včerejšího dne, a hlavně jej to vlastně ani nezajímá. Stejně málo jej zajímá i doba, kterou musí žít, i výčitky otce anebo zhrzené manželky.
V jejich případě to je i pochopitelné, jelikož Elvíra v podání Petry Hobzové vyznívá jako deklamující obživlá panna a Juanův otec Jaroslava Satoranského se zjeví jako ušlechtilý obláček, který odvane jediné máchnutí ruky. Postava sluhy Dona Juana Sganarela, jehož hraje Ladislav Potměšil, je zas rodu spíše goldoniovského: Potměšil hbitě poslouží tu Juanovi, vzápětí si to "žehlí" u pánaboha. Jiří Čapka a Pavel Rímský jako Don Carlos a Don Alonzo podtrhují manipulativní loutkovitost svých postav, představitelky Kláry a Markétky (Andrea Elsnerová a Jana Marková) jsou už loutkami docela.
Je tedy vinohradský Don Juan Menzelovým moralizujícím příspěvkem do diskuse nad stavem současného světa, anebo vlažně nazkoušenou provozní komedií na dobovou interpretaci rezignující? Problém poslední premiéry Jiřího Menzela ve funkci uměleckého šéfa spočívá v tom, že mohou klidně platit obě možnosti.
