Na odchod z vlasti vzpomíná Kymlička pragmaticky. "Už od mládí jsem se chtěl dostat ven, i když doma jsem nějaké úspěchy na poli zábavné hudby měl." V roce 1968 vyhrál první Děčínskou kotvu s písničkou Až jednou, kterou zpíval Milan Drobný, udělal muziku k patnácti kresleným filmům a muzikál v ABC. S sebou nosí i památeční fotografii na společné jazzování s Alanem Vitoušem.
Kymlička marně žádal o pas - dostal jej až v osmašedesátém. "Měsíc po příjezdu sovětských tanků jsem byl za hranicemi. Byla to poslední možnost, jak se dostat ven z totality," vysvětluje. V Kanadě se už zabydlel a pravidelně získává ceny SOCAN za filmovou a televizní muziku. Ve sbírce má i trofej Harold Moon udělovanou hudebním osobnostem roku, kterou vlastní třeba Bryan Adams nebo Celine Dionová.
Stále se cítí Čechem, ale do České republiky se vrátit nechce. "Vztahy mezi lidmi jsou příliš konfrontační a neprofesionální, a to i v mé branži. Častěji slyším odmítnutí než vstřícnost, lidé se příliš rychle naštvou a každou připomínku berou jako urážku. Schází mi pozitivní zaujetí pro věc," říká Kymlička, který produkoval a aranžoval alba kanadských zpěváků, jako byli Suzanne Stevensová nebo Ian Thomas, spolupracoval s Julianem Lennonem, Rogerem Daltreym či Davidem Fosterem, dnešní producentskou špičkou. Málem uspěl i u Franka Sinatry. "Setkal jsem se s ním, seděl jsem vedle něho v autě a úplně se mi třásla kolena: taková legenda! Objednanou písničku jsem mu sice dodal, ale on pak ohlásil odchod ze scény.
Když se po nějaké přestávce vrátil, vybíral si už z jiných nabídek," vzpomíná.
Je zvyklý pracovat rychle a žertem říká, že za třicet let složil více muziky než celý Český svaz skladatelů. Když začínal spolupracovat s kanadským rozhlasem, chtěl odevzdat zakázku do týdne. "Jejich šéf namítl, že autoři pro ně běžně dělají tři aranže přes noc.
Časem jsem se to také naučil," říká Kymlička. Třeba muziku pro další díl seriálu Little Man, který už běží v kanadské televizi, musí dodat do pozítří.
Pracovitý muž skládá hudbu i k takzvaným béčkovým filmům. "Je to moje práce a jsem rád, že ji mohu dělat, i když se už nemusím honit a jsem existenčně zajištěn," dodává třiašedesátiletý muž jiskrného pohledu.
Dokáže se pohybovat mezi vážnou a zábavnou hudbou, recenzenti oceňovali jeho smysl pro melodičnost. Nyní ho zajímají nové zvuky a jejich spojení s klasickou hudební instrumentací. Pop už dělat nechce.
Kymlička podotýká, že skladatel filmové hudby to nikdy nemá lehké, neboť do jeho práce hovoří příliš mnoho lidí. "Nejlepší je komunikovat s člověkem, který má rozhodující slovo, i kdyby to měla být třeba producentova babička," říká s nadsázkou a také k právě dokončovanému Jasného filmu se vyjadřuje bez vzletných frází. Hovoří spíše o smíšených pocitech. Nebylo prý pro něho lehké vyhovět několika žánrovým rovinám filmu: dokumentární i hrané
Kymlička marně žádal o pas - dostal jej až v osmašedesátém. "Měsíc po příjezdu sovětských tanků jsem byl za hranicemi. Byla to poslední možnost, jak se dostat ven z totality," vysvětluje. V Kanadě se už zabydlel a pravidelně získává ceny SOCAN za filmovou a televizní muziku. Ve sbírce má i trofej Harold Moon udělovanou hudebním osobnostem roku, kterou vlastní třeba Bryan Adams nebo Celine Dionová.
Stále se cítí Čechem, ale do České republiky se vrátit nechce. "Vztahy mezi lidmi jsou příliš konfrontační a neprofesionální, a to i v mé branži. Častěji slyším odmítnutí než vstřícnost, lidé se příliš rychle naštvou a každou připomínku berou jako urážku. Schází mi pozitivní zaujetí pro věc," říká Kymlička, který produkoval a aranžoval alba kanadských zpěváků, jako byli Suzanne Stevensová nebo Ian Thomas, spolupracoval s Julianem Lennonem, Rogerem Daltreym či Davidem Fosterem, dnešní producentskou špičkou. Málem uspěl i u Franka Sinatry. "Setkal jsem se s ním, seděl jsem vedle něho v autě a úplně se mi třásla kolena: taková legenda! Objednanou písničku jsem mu sice dodal, ale on pak ohlásil odchod ze scény.
Když se po nějaké přestávce vrátil, vybíral si už z jiných nabídek," vzpomíná.
Je zvyklý pracovat rychle a žertem říká, že za třicet let složil více muziky než celý Český svaz skladatelů. Když začínal spolupracovat s kanadským rozhlasem, chtěl odevzdat zakázku do týdne. "Jejich šéf namítl, že autoři pro ně běžně dělají tři aranže přes noc.
Časem jsem se to také naučil," říká Kymlička. Třeba muziku pro další díl seriálu Little Man, který už běží v kanadské televizi, musí dodat do pozítří.
Pracovitý muž skládá hudbu i k takzvaným béčkovým filmům. "Je to moje práce a jsem rád, že ji mohu dělat, i když se už nemusím honit a jsem existenčně zajištěn," dodává třiašedesátiletý muž jiskrného pohledu.
Dokáže se pohybovat mezi vážnou a zábavnou hudbou, recenzenti oceňovali jeho smysl pro melodičnost. Nyní ho zajímají nové zvuky a jejich spojení s klasickou hudební instrumentací. Pop už dělat nechce.
Kymlička podotýká, že skladatel filmové hudby to nikdy nemá lehké, neboť do jeho práce hovoří příliš mnoho lidí. "Nejlepší je komunikovat s člověkem, který má rozhodující slovo, i kdyby to měla být třeba producentova babička," říká s nadsázkou a také k právě dokončovanému Jasného filmu se vyjadřuje bez vzletných frází. Hovoří spíše o smíšených pocitech. Nebylo prý pro něho lehké vyhovět několika žánrovým rovinám filmu: dokumentární i hrané
