Ačkoliv nezapře vliv výtvarníka a básníka Jiřího Koláře, působí tvorba Běly Kolářové (1923) osobitým dojmem. Návštěvník výstavy si zcela jasně uvědomí, že byla oddanou a skromnou ženou, jež opečovávala svého manžela, neboť vztah k domácímu prostředí i cit pro dekoraci prostupuje celou expozicí.
Prostory konírny pražského Musea Kampa zároveň rezonují smyslem pro hru, rituál, experiment i absurdní poetiku. Rozsah i kvalita práce Běly Kolářové dokazuje, že se dnes právem řadí mezi hlavní představitelky českého umění po druhé světové válce.
Paleta výrazových prostředků je v její tvorbě velmi pestrá. Od 50. let nechávala Běla Kolářová ve svých pracích prolínat principy koláže a jí podobné asambláže, experimentovala s fotografií. Z drobných předmětů - patentek, svíracích špendlíků, korálků či bižuterie - vytvořila abstraktní, tiché, dosud neznámé všezahrnující mikrosvěty.
Vedle asambláží a koláží tvoří samostatnou kapitolu v jejím díle fotogramy a rentgenogramy, které volně navazují na avantgardní práce Mana Raye či Lászla-Moholy Nagye. Z vystavených fotogramů vyzařuje vůle experimentovat a rozkrývat nové obzory. Autorka jejich prostřednictvím změnila významy motivů, když kupříkladu z krejčovských nůžek světlem vykreslila kostru předmětu připomínající vějíř.
"Jenom hledat a zkoušet spoutat světlo, omezit tvarem, špetkou vlasů, předmětem, který nám náhodou padne do ruky, ať je to sítko, zámescéna ček, proděravělý plech. Prostříhat si černý papír, poškrábat k tomu účelu připravenou fotodesku. Potom už je zapotřebí jen pohyb čočkou zvětšovacího přístroje..." popisuje svou techniku experimentální fotografie bez použití fotoaparátu Kolářová v úvodu zdařilého katalogu, který vydalo museum u příležitosti nynější výstavy.
Snaha vidět věci jinak se promítla i do klasické fotografie. Jemným humorem typickým pro absurdní poetiku dada Běla Kolářová podkreslila aranžované fotografie shluku skobiček, hřebíčků a jiného kutilského nářadí, z nichž poskládala číslice a písmena a nazvala je Abeceda věcí.
Na své úspěchy si musela Běla Kolářová počkat do svých osmdesáti let, neboť její tvorba se vyvíjela ve stínu jejího manžela Jiřího. V poslední době se jí však dostává čím dál více pozornosti i v zahraničí. Oceněna byla například na loňské prestižní mezinárodní přehlídce Documenta.
V Česku měla několik retrospektivních výstav. Nejrozsáhlejší byla ta v Olomouci, kde však byly její asambláže odděleny od fotografií či kreseb líčidly. Ohlas vyvolala také retrospektiva v Národní galerii v Praze, velkou výstavu jí uspořádalo třeba i Centrum Egona Schieleho v Českém Krumlově.
Nynější rozsahem menší přehlídka v Museu Kampa se přesto zdá být ideální, neboť komorní prostory bývalé konírny nejlépe přiléhají k intimní práci této skromné, avšak osobité autorky.
