Předloni vydané sbírky Písečné dítě a Předkonec věnovala básnířka tématům lásky a smrti: ztrácení a pomíjení střídala intenzivním milostným vzplanutím, smutek vyvažovala vytržením.
Domek na vinici přidal k této dvojici téma domova. Pro autorku je neméně podstatné: Fischerová prožila roky 1968–94 v emigraci, nejprve ve švýcarské Basileji, později v německém Mnichově. Narodila se v Brně, žije v Praze, léto tráví na italském ostrově Elba. Kde je tedy její domov, který dům, domek jí patří?
Odpověď nabízí hned úvodní text: "Tak cenné zdi / Co v nich minulo štěstí / i neštěstí." Také ze stránek Domku na vinici, psaného jako deník jejího života, znějí nejčastěji milostné a záhrobní tóny. A znovu se vší intenzitou: když láska, tak plně prožívaná, smyslná, jedinečná, když smrt blízkého člověka, tak nevyhnutelnost, kterou je třeba přes veškerou tragédii přijmout a unést. Ale jakápak nevyhnutelná smrt, když básnířka zemřelé přivolává svými verši zpátky do života a zpřítomňuje je?
Tato básnická filozofie, zvláštním způsobem popírající čas a kombinující vášeň a vřelost s vyrovnaností a klidem, je natolik svébytná a zralá, že čtenář autorce rychle odpustí, že verše v celé sbírce znějí velmi podobně. Že první text prozradí to podstatné a další texty už jen variují, dobarvují a zpřesňují: obraz domova, který je vždycky tam, kde žijeme, milujeme a umíráme.
HODNOCENÍ MF DNES 80%
