Bylo otázkou času, kdy tento systém, založený na pečlivém a vytrvalém budování image už od počátků profesionální kariéry - ne-li přímo od dětství - a na všemocné reklamě, se rozvine i v českém prostředí. V loňském roce leccos vykrystalizovalo a jedno je jasné: navždy pryč jsou doby, kdy se stačilo vyfotit v neutrální důstojné póze s housličkami v rukách nebo v křesle, a čas od času poskytnout krotký rozhovor o svém oboru. Je třeba hledat styl ušitý na tělo, provokovat, točit klipy, zkrátka nescházet z očí, uší a z mysli hudební i nehudební veřejnosti. České pobočky světových gramofonových společností, ale také Supraphon, pochopily, že nejen pop, nýbrž i klasika jim dává v tomto směru příležitost, a zahájily vlastní výrobu. A tak se nad českou kotlinou naplno rozzářily hvězdy: dobrácký úsměv sopranistky Evy Urbanové, extravagantní styl mezzosopranistky Dagmar Peckové, aristokratická noblesa další mezzosopranistky Magdaleny Kožené, křehká krása houslistky Gabriely Demeterové anebo pevný pohled cellisty Jiřího Bárty dominují českému hudebnímu nebi. Dovídáme se, jak hvězdy kojí, jak hubnou, občas i o tom, co si myslí o hudbě.
To všechno je dobře i špatně zároveň. Dobře v tom, že talentům se dostává publicity, že mladí umělci jsou nuceni pracovat i na své osobnosti, učit se vyjadřovat v médiích. Špatně v tom, že u nezasvěceného publika mohou vznikat leckdy falešné představy, že domácí hvězda rovná se hvězda světová. Než se nad světem naplno rozzáří české hvězdy typu Flemingové, na to si ještě počkáme. Budiž však řečeno, že přinejmenším zpěvačky Urbanová, Pecková a Kožená se o to pokoušejí a budují si ve světě reputaci.
Ovšem paradoxní je, že nejváženějším českým hudebníkem v zahraničí je v současnosti bezesporu umělec, který ve své vlasti neshlíží z plakátů ani z titulních stran, a ani nevíme, zda miluje jízdu na kole, nebo v autě: dirigent Jiří Kout, legitimní pokračovatel Rafaela Kubelíka a Václava Neumanna...