Proč jste svoji výstavu nazval Kýče, představené fotografie mi jako klasické kýče nepřipadají. Vy sám je za kýče považujete?
Já bych to tak v podstatě zhodnotil, ale nejsem autorem názvu. Jeho autorem je přední válečný fotograf Jan Šibík , který jednou na poradě Reflexu křičel: Jsi nenapravitelný a notorický kýčař a tvoje fotografie vůbec nepatří do Reflexu. A já jsem se ho zeptal: "Řekneš mi to na výstavě?" Neřekl. Původně jsem ten soubor sám pro sebe, nebo když jsem o něm mluvil, nazval Okna vnímání.
Prostory klubu Meloun jste si vybral sám nebo vám byla nabídnuta možnost uspořádat zde výstavu?
Naskytla se mi možnost tam vystavovat s tím, že mě oslovil majitel. Já jsem to potřeboval v takovýhle prostorách vystavit.
Z jakého důvodu? Protože jde o tmavé sklepní místnosti?
Jde mi o ty klenby.
Když ponecháme stranou kvalitu snímků, zarazilo mě, že jsou snímky hrozně špatně osvětleny. Také jejich umístění mi nepřipadá nejvhodnější, protože se k nim zájemce musí probojovávat přes stoly, naklánět se a namáhavě snímky zkoumat. Výstavu jste si instaloval sám a mě se zdá, že spousta věcí na fotografiích díky způsobu prezentace zanikne. Můžete k tomu něco říct?
Už jste všechno řekla.
Přesně toto tedy byl záměr?
Ano. Je potřeba se před tou fotkou zastavit a zkoumat jí.
Fanoušci fotografického umění bezesporu fotografie rádi zkoumají, ale pokud je jim snímek fyzicky nedostupný, prozkoumají ho asi jen stěží.
Jisté pudy se vynořují ze tmy a je potřeba se k nim pracně dostávat.
Fotografie jsou malého formátu a masivní zlaté rámy s nimi dost kontrastují, ba dokonce fotku zatlačí do pozadí.
Já jsem je ani nezvolil, bez toho rámu by fotka nebyla součástí souboru, je tedy integrální součástí toho díla. Ty fotky jsou malé, protože je to takové hezké.
Takže, co je malé, to je hezké?
No, to ne. Malá hnusná ženská je stejně hnusná jako velká hnusná ženská.
Je pro vás něčím tahle výstava oproti ostatním speciální?
Zatím jsem takhle "hoch" výstavu neměl, protože moje fotky nikdy nebyly v tomto stylu adjustovány, protože jsem si nikdy takhle svého hovínka necenil. Umělecký výtvor je vlastně sublimované hovno.
Cože?
Análně sadistická fáze u dětí, kdy děťátko zhruba v roce a půl přijde s nočníkem a chlubí se tím svým hovínkem. Pokud tvůrčí člověk vytvoří nějaké dílo, ke kterému má respekt, je to v podstatě totéž. A teď si poprvé dám svoje hovínko do zlatého rámu.
Takže momentálně si své práce ceníte?
Respekt mám k těmhle fotkám, tedy k těmhle už vlastně teď ne, protože už to tam visí a mě to nějak zmizelo z horizontu.
Známý jste především jako fotoreportér, který si své texty dokumentuje sám . Na výstavě je několik snímků, které podle mě chtějí koketovat s uměleckou fotografií.
Je to kategorie fotky na zeď. Jestli je to umění? Víte, já když slyším slovo umění, tak sahám po revolveru. Ptáte - li se mě, co umím, odpovídám šukat. Fotografovat asi ne.
Za fotografa se tedy nepokládáte?
Já nejsem fotograf. Já jsem sociální psycholog. Na to mám papíry.
Co při své práci pokládáte za důležitější, obraz nebo text?
Obraz pracuje s první signální soustavou a text s druhou. Jsou to tudíž dvě nesouměřitelné věci. Text je vhodná pomůcka k deskripce druhosignálních, sublimovaných a intelektuálních množin. Popsat textem pudy, psychadelický prostor, sice není úplný nesmyls, ale já si na to netroufám. Když takový jouda z |Bubenče, jako jsem já, chce psát o něčem relevantním, o vášních, tak je to nepřekonatelný problém. Obrázek je snažší, jestli se to dá takhle říct.
Co tedy máte raději?
Je to trošinku problém, protože já hrozně rád píšu, ale tím, jak to dělám deset let, tak texty, které mě baví a které si skvěle užiju, jsou mnohdy nepublikovatelné v Reflexu, protože to není nosič pornografických povídek a já bych je v Reflexu nechtěl ani vidět. Když si teď například koupíte nejnovější Hustler, tak tam mám jednu takovou pornografickou povídku, na kterou jsem hrdý.
Když jsem přišla na schůzku s vámi, vaše známá litovala, že neděláte černobílou fotografii. Proč ji vlastně neděláte?
Černobílá fotka je zase hodně sublimovaná a je intelektuální. Já jsem buran a mě ty barvička zajímají. Na mě víc funguje, když z rány na těle teče nějaká tekutina, a ta fotografie je o bolesti, když je tak krev červená.
Kterou fotografii byste neprodal, protože výstava je prodejní?
Krutou hru.
Proč?
Nejvíce se mě osobně dotýká, protože v té aréně tekla i moje krev.
Jakto?
Protože jsem prošel se svým psem game testy. A důležité je na té fotce i na celé výstavě, že tu hrůzu vystavuju legitimně. Ta výstava je o hrůze popsané těmi nejpokleslejšími formálními prostředky. Je o hnusu, o násilí, o krvi a o smrti. Nevím, jestli vůbec někdo pochopil, proč jsem si nechal vypálit na vernisáži cejch. Chtěl jsem zdůraznit, že nechci vystavovat pouze cizí krev, což by byla troufalost.
Jste tedy v životním období, kdy smrt pociťujete nějak výrazněji než dříve?
Já jsem celý život v situaci, kdy na mě dopadá tíha světa a prožívám bolest světa více,než je v kraji zvykem.
 Jiří X. Doležal pózuje pro iDNES |
