Proč jste se rozhodla natočit dokument právě o Divadle Na Zábradlí?
Je to divadlo, které jsem navštěvovala, když jsem byla mladá. Pak jsem léta letoucí do toho divadla nepáchla. A jak jsem už mnohokrát říkala, jednou ráno jsem šla na FAMU okolo Divadla Na Zábradlí a stavila jsem se tam na kafe. Tak jsem tam seděla a říkala si: To by byl film o tom divadle, které mělo rok předtím čtyřicáté výročí své existence.
Jak vy sama vnímáte Divadlo Na Zábradlí?
To divadlo je neodmyslitelnou součástí kulturně-politického českého fenoménu. Je naprosto výjimečné právě kontinuitou, která trvala čtyřicet let. Spolu se Semaforem vytvářelo zlatou dobu šedesátých let v kultuře.
Co vás po letech přivedlo zpět do divadla?
Byly to inscenace Petra Lébla. Navíc mám pocit, že tam skutečně panuje génius loci, které je tam prostoupeno desítkami let. Je to zvláštní, ale v tom baráku se vždycky děje něco nového nebo zvláštního.
Jak dlouho trvalo natáčení?
Natáčení trvalo přes půl roku. Byla jsem tam velice šťastná a hrozně se mi tam líbilo.
Co bylo hlavním námětem dokumentu?
Já jsem chtěla divadlo představit i v historické tradici, hlavně ty dva obrovské momenty, kdy zemřel Jan Grossmann a po něm přišel Petr Lébl. Jsou to například události sametové revoluce, kdy tam spolu s ostatními vystupoval Václav Havel. To vše samozřejmě prostřednictvím dokumentárních archivů.
Nerušila jste v průběhu natáčení herce při jejich práci?
Ne, nerušila. Herci byli velice otevření, protože to bylo o jejich divadle. Pro mě samotnou to bylo výborné, protože herci, to je kategorie pro mě zcela neznámá, protože s nimi nepracuji, když dělám dokument. Z práce na dokumentu jsem čerpala já i herci.
Měl by mít dokumentarista vztah k tématu, nebo by se měl umět od něj odpoutat?
Dokumentarista vždycky musí mít osobní vztah k tomu, co dělá a vždy interpretuje svůj subjektivní názor, protože jakákoli objektivita je nemožná. Navíc, já nechci se o ničeho odpoutávat. Já jsem prostě já a na dokument se dívám svým okem. Je to něco jako literární esej. Nahlížíte na téma z různých úhlů, které jsou ale subjektivní. Dokumentární film je vlastně taková esej.
