Původně nesl pracovní název Zpráva o Lodži - neboť právě tam režisér hledal průsečíky minulosti a dneška.
Jeho dokument přibližuje ghetto Litzmanstadt z pohledu českých Židů-pamětníků, dále pomocí archivních fotografií i nynějších obyvatel někdejší "čekárny na smrt" pro dvě stě tisíc lidí.
Před druhou světovou válkou měly Baluty pověst obávané zlodějské čtvrti města Lodž; po okupaci Polska tu nacisté zřídili ghetto, do nějž na podzim 1941 přijelo i pět transportů českých Židů.
"Dostali se mezi velmi tradiční chasidské místní obyvatelstvo mluvící jazykem jidiš. Pražští Židé měli jiné zvyky, strašlivou bídou ghetta zatím nebyli poznamenáni - ale to se brzy změnilo," vypráví Štingl, jak trpěli dvojnásob: nacistickými opatřeními i samosprávou ghetta, jež je nenáviděla za jejich odlišnost. Z pěti tisíc deportovaných českých Židů přežilo dvě stě čtyřicet.
Před třemi lety, vlastně náhodou, režisér městskou čtvrť Baluty objevil. Prý to tu pořád vypadá dost podobně jako na dochovaných válečných fotografiích. "Ve zdevastovaných domech tam žije velmi svérázná sociální skupina; výrazně se liší od ostatních obyvatel Lodže. Jako by hranice ghetta dosud existovaly," říká režisér.
Spojovacím článkem napříč časem se staly jednak unikátní snímky fotografa ghetta Henrika Rosse, jehož pozůstalost byla nalezena před několika lety, jednak fotografie současných Balut od Karla Cudlína, který se účastnil natáčení.
Výstava Cudlínových záběrů má v budoucnu tvořit putovní doplněk na distribuční cestě Ghetta jménem Baluty - spolu s dalšími podobnými snímky. Celá kolekce pak bude podkladem pro tematické pořady škol či filmových klubů.
