Režisér Šimon Šafránek dříve působil jako filmový publicista, dostal tedy otázky stylově podle pravidel novinové zprávy, která musí zodpovědět kdo, kde, kdy, co, jak a proč.
Kdo je člověk Miro Žbirka? Muž, který šel proti obecnému očekávání. Zažil úžasně turbulentní druhou polovinu 20. století a stihl u toho skládat písně, které nezestárly a fungují v Bratislavě jako v Londýně.
Kde se Meky cítí nejlépe? Nejradši skládá, takže nejlíp se cítí s kytarou či u piana. Ale vlastně stačí, aby si na gramofonu pustil oblíbenou desku, a vyloženě omládne.
Kdy jste ho potkal poprvé? K mému předešlému filmu King Skate jsme potřebovali dobovou muziku z Československa, která by ladila s postpunkovou náladou archivních záběrů, ale nebyla úplně temná. A narazili jsme na elektronickou tvorbu Mira Žbirky a Laca Lučeniče z půli 80. let. Meky se pak dokonce přišel podívat na King Skate na festival do Varů.
Co vás na něm nejvíc překvapilo? Na scénáři jsem spolupracoval s Honzou Vedralem, autorem žbirkovského životopisu Zblízka, takže jsem byl relativně připravený. Nicméně okouzlující je Mekyho humor, suchý, anglický, přitom pohotový a nenucený, navíc v něm čerpá z hlubokých hudebních znalostí. A to je druhá věc, neustrnul v jedné éře, poslouchá novou muziku, sleduje nové filmy. Povídali jsme si i o Billie Eilish.
Jak se choval mimo kameru? Bez kamer začne být každý přirozenější. Ale my přirozenost potřebujeme ve filmu. A tak jsme kameru nevypínali. Po čase si Meky zvykl a věřím, že ho publikum pozná tak, jak se chová sám od sebe. To byl náš cíl, vidět ho zblízka a bez filtru.
Proč by lidé měli jít na Mekyho do kina? Věřím, že film je poutavý. Že vypráví příběh člověka, který je nejen známý, ale něco prožil; raduje se, trpí, miluje, tvoří. Navíc svižně, se spoustou nečekané muziky a střihem, jímž dává najevo, že se nebereme zcela vážně, nýbrž s nadhledem.
