Časosběrná metoda je pracná, ovšem vyplácí se. Osudy žen závislých na alkoholu, prášcích, drogách nebo hracích automatech pozorovala režisérka Theodora Remundová tři roky. A těžko by jinak nalezla silnější motiv než zahanbenou větu, která se po různých časových úsecích opakuje: Zase jsem měla recidivu.
Jedna z žen se střídavě rozchází a smiřuje s partnerem, jiná ztratila kariéru v opeře i rodinné vazby, které zkouší obnovit. Obě dbají o svůj vzhled, obě dobře formulují myšlenky, obě si uvědomují sebeklam, jemuž občas propadají. Obě hovoří plynně, otevřeně, věcně, na rovinu. Jako trosky nepůsobí.
O to těžší je však uvěřit, v jakém bludném kruhu se ocitly. Kamera je zpovídá, sleduje během terapie i s jejich blízkými, v groteskní scéně třeba při návštěvě matky s dortem a se štěnětem, ale nevidí je nedůstojně, s lahví v ruce, v deliriu, ve stoce. Ve zdrženlivosti se tak potkávají síla i slabost dokumentu.
Nicméně veřejnoprávní obrazovce projekt sluší, už proto, že hned úvodní díl vyvolal internetové debaty, které mimo jiné uvádějí, že protagonistka propagující zdravou výživu prošla i pořadem Prostřeno. Proč pijí, ženy vyloží; proč jsou ochotny mluvit o tom veřejně, to už je možná jiný druh závislosti.
