Právě v případě ruské agrese do této kavkazské země a následné cílené likvidace celého národa a jeho kulturního dědictví se můžeme spoléhat jen a pouze na svědectví odvážných filmařů. Jen tak si lze alespoň trochu představit, co se v Čečensku vlastně dělo, protože ruské impérium, kterému celý svět nechal volnou ruku při řešení jeho vnitřních záležitostí, zahalilo celý konflikt mlhou lží a manipulací.
Ruské vojsko neprodyšně uzavřelo celou oblast a nevpustilo dovnitř novináře, ale dokonce ani humanitární pomoc. O to více je třeba cenit si odhodlání Vladislava Kvasničky a nadace Člověk v tísni při ČT a hlavně faktu, že se jim nakonec podařilo tuto bariéru překonat a zachytit nejen tamní realitu, ale přivést i trochu lékařského materiálu.
Díky dvěma dokumentům, Krvavý chomout a Čečenský sen, můžeme získat zcela jiný, pravdivější obraz o čtyři roky starém konfliktu. Po jejich shlédnutí už nikdo nemůže věřit oficiálním ruským stanoviskům, které tvrdily, že Čečnu ovládá organizovaná mafie za nemalého přispění prezidenta Dudajeva a že nevinné civilní obyvatelstvo terorizují ozbrojené bandy loupežníků.
Nikdo už také nemůže souhlasit s upřímnou snahou invazních jednotek o osvobození Čečenska a nastolení spravedlnosti. Tvůrci těchto dokumentů popřeli všechny vykonstruované argumenty ruské generality, které se snažily ospravedlnit neospraveditelné a předložili svými díly nové důvody této invaze, které jsou ale velmi znepokojující a varovné.
Jaký další cíl si může najít krachující a hladová ruská armáda, aby nakrmila své vojáky a odepsala přebytečné zbraně? Jaký další národ převálcuje nemotorný, ale obrovský ruský medvěd, aby převědčil svět o své síle a odhodlanosti chránit si své teritorium? Ať už to bude Ingušsko nebo Dagestán, celý svět bude jistě mlčky přihlížet a pak opět přijde řada na filmaře, aby o tom alespoň informovali.
