Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

DOKUMENT: Anonymní posudek na chystaný film Lidice režisérky Alice Nellis

  3:10aktualizováno  3:10
Text bez podpisu má titulek "Alice Nellis: Loving Hell" s popisem "lektorský posudek literárního scénáře, s autorskou explikací a synopsí". Redakce iDNES.cz do znění nijak nezasahovala.
Posudky pro chystané projekty ČT jsou zásadně bez podpisu.

Posudky pro chystané projekty ČT jsou zásadně bez podpisu. | foto: Profimedia.cz

Při čtení filmového scénáře z pera Alice Nellis na téma lidické tragédie maně napadají slova Adornova: po Osvětimi se už nedá psát poezie. Jako by zručnost, ve vedení dialogů i v evokaci filmové akce, na první pohled brilantnost, v zatímním verbálním tvaru explicitnost autorčina textu budila právě tváří v tvář danému tématu pochybnosti.

Dá se vůbec téma Lidic – vsi, která měla být nejen spálena, ale vypálena ze svých kořenů, postřílených mužů a zakopaných pod ořech, lidických žen vláčených koncentráky i těch od matek odtržených neviňátek, nakonec bídně utracených v kterési plynové komoře – zobrazit? Převést do jasných, ve smyslu racionálně konstruovaných filmových obrazů, v domyšlené mizanscéně, jak jsme u AN zvyklí?

Není namístě, aby toto téma vystupovalo a zase vstupovalo do mlhy, do rozostření, vlastní třeba poetice Roberta Bressona? Jaké to vůbec bude ve "westernovém" formátu 16:9, který ořezává vertikálu vzhůru, do nebe? Jak to bude vypadat v barvě? "Lidice", to je přece černá a bílá, všechny valéry šedi, jakkoli čas po letnicích, čas pivoněk a růží na zahrádkách zve k barevné škále, jakou nabízí v raném létu příroda v lidickém ďolíčku.

Splavné, zručně vedené dialogy ve scénáři proti sobě dobře stojí jako repliky (připomeneme si autorčino nadšení pro dovednost americké scenáristiky), charakterizují bohatou kolekci odlišných partů (jakoby s určeností rozhlasového oratoria).Lze však lidické téma opravdu takto vyslovit, vyjádřit ve smyslu nalezení jeho jádra – poznané pravdy? Při pokusu o něco takového jako by se dalo nanejvýš koktat, upadat do zámlk a posléze do mlčení, do ticha. Protože téma Lidic je svého druhu téma sakrální...

Drama téměř antického rozměru, takové jaké v Řecku za zvuku Panových fléten předzpívávali kněží nad pohárem s krví, v jejíž hladině dalo vycházející slunce odlesknout zlaté masce jednoho z nich. Drama, na které se nedá popatřit bez jektání zubů. Sakrálnost lidického příběhu se pokusil svého času vyslovit (s úctou k obrazivým prózám Durychovým či Čepovým) katolický spisovatel František Křelina v románu "Každý své břímě". Učinil tak nejen odkazem na biblické, resp. evangelijní půdorysy, ale také postavou katolického kněze Josefa Štamberky, věrného lidickým až do smutného konce. Příběh v podání AN je naproti tomu příznačně sekularizovaný. Snad ve snaze o polidštění zoficiálněného příběhu je prvoplánově ateistický, chtělo by se dokonce říct, že bezbožný. "Farář" (totožný se Štamberkou, jiný farář tu nebyl) je ve scénáři neorientující se trouba, karatel renesančně rozkročených lidických pozemšťanů, pokání pro něj začíná a končí u zpovědnice. Do vězení propašovaná bible se ukáže jako nepotřebný dar, František Šíma bude nakonec biblemi topit v kamínkách, na protest proti Bohu mlčenlivému k tolikeré hrůze.

Autorka v explikaci deklaruje snahu "vyprávět hluboce lidský příběh osudů několika lidí", "jejich osobní život,… vnímaný citem daného okamžiku a nikoli zpětnou logikou pochopených dějin". Není však právě v tomto zpozemštění přehlédnuto cosi hlubšího na lidickém příběhu? Jako by toto zpracování významově zploštilo, zbanalizovalo či přímo okrádalo předmět sdělení, a posléze i jeho formu? Vnímavé autorce, za jakou AN bezpochyby považujeme, nelze vmést osočení napadající po shlédnutí všelijakých Kytic či Májů. Že "Lidice" je už jen vhodné téma – řečeno s Vladimírem Holanem – "do kterého se drze nastěhoval režisér", aby vyhověl těm, kteří už "jsou tak hluší, že by rádi slyšeli hlas Pána Krista na gramofonové desce." Nicméně…

Ve struktuře, v jaké je příběh traktován, autorka uvízla alespoň v první polovině ve zřetězených historkách. Historkou (o synovrahovi Šímovi) je celý děj explikován, historkou (o dvou lidických chasnících, kteří balí holky smyšlenkou o odboji, a touto náhodou zapříčiní tragédii) je pak děj přibližně ve třetině posunut dál. Měla-li být historka (posílená "vhodně", téměř sitcomově vystavenými replikami) útěkem před Historií, příběh se tu zároveň vymyká z jednotícího kontextu. (I když si AN rovněž v explikaci umiňuje zachytit, jak se osobní život stává "dílem náhody a dílem cílené manipulace součástí mechanismu, který tvoří dějiny".)

Nebudeme autorku plísnit za to, že si plete SS a gestapo, že umísťuje partyzány do středních Čech už době heydrichiády - její vztah k historii je autorsky abstraktní, každopádně jako by byla v jejím pojetí Historie něčím, co spadne na Lidice - žijící v uzavřenosti "přirozeného světa" – z vnějšku, jako živelná katastrofa. Krupobití, jak je kronikář Vavák zaznamenával ve svém vesnickém společenství coby zásah vnější síly, souřadně s válkou s Napoleonem. Chybí nám hlubší než jen náhodná vevázanost lidských osudů (a souhlasíme tu s autorkou, že jejich láskyplnost je jedinou možnou odpovědí na nelidskost Historie), oněch malých dějin do dějin velkých. Přitom si na přítomnost těch velkých Dějin ve scénáři nelze stěžovat. Vystupují tu Heydrich i K. H. Frank, při zakládání nových Lidic řeční prezident Beneš. Mezi tím zní Historie z tlampačů oznamujících výjimečný stav i nekonečné seznamy popravených, křičí z protektorátního i zahraničního rozhlasu, k jejímu zachycení jsou použita média fotografie i filmu.To vše však nanejvýš instrumentálně, včetně instrumentality režisérského přístupu.

Nenalézáme však ani vazby členitého lidického kolektivu k sobě navzájem, a to ve spletitějších relacích, než jsou rodinné či sousedské vztahy, erotická přitažlivost (s touto relační soustavou si vystačí právě jen sit-com). Postavám ve scénáři AN tak suma sumárum chybí existenciální situovanost. Ocitají se v pouhých dramatických situacích, resp. situacích zkonstruovaných (jakkoli sebedovedněji) "dramatikem", náměsíčně však procházejí opravdu osudovými rolemi. I kdyby jim měly být přiděleny dürrenmatovsky pojednanou Náhodou, jejíž role v dějinách anoncuje autorka v explikaci. Absencí takového náhledu jako by byl rovněž ztrácen celek. Konstrukce se rozpadá na historky, z nichž ani ty dvě ústřední na sebe nevážou.

Přibližně v polovině, akčně, nicméně ne zcela organicky s předchozím, se děj dynamizuje a akceleruje vlastními lidickými událostmi. Formálně je tu scelen a tempo odvozuje od nástřihů do hudební osnovy Mozartova Rekviem. Krom jisté jalovosti, příp. nepůvodnosti takového nápadu je něco takového ovšem režisérskou mechanikou, která jako by měla zachránit to, co neuskutečnil dramatický střih příběhu. Přitom tu není nouze o zdařile viděné apokalypticky-paradoxální scény (králíci vyhnaní z králíkáren mezi hroby), především však drží tento oddíl, jakkoli additivní v nadhledu, svou vlastní integritu.

Potřetí se struktura děje promění v příběhu Františka Šímy po návratu z vězení, kterak se dožaduje stejného osudu jako ostatní lidičtí muži. Parodické zrcadlo velkých Dějin. Doveden tento příběh až k panoptikálnímu výstupu na pietním aktu v Lidicích, ocitáme se opět v žánru historky, zde vyprávěné jako anekdota, s poklonou estetice absurdity šedesátých let.

Tak jako autorka přehrává stylové rejstříky ve fabuli, hýří i bohatým komparsem vystupujících postav. Jsou vykresleny ve zřetelných konturách, jakoby vyřezané lupénkovou pilkou, připomínají však – v onom širokém breughelovském panoramatu – jednotlivé figurky zastrkané do betléma, kterak tu nesou své dopředu určené atributy. Jejich vzájemné vztahy jsou limitované. O tom, že ústřední postava, "synovrah" František Šíma za zády své chromé ženy spí s vdovou Vaňkovou, se dozvídáme jenom z doslechu, tento milenecký vztah je "předzjednán", dopředu atribučně dán: je přítomen fakticky, nikoliv dramaticky (kromě vdoviny návštěvy ve vězení). Aby mohl znít na konci příběhu – a to jako Láska, nikoli jen sousedské spolupospávání – , chybí tomuto vztahu zakotvenost v předchozím příběhu (a nelze se vymlouvat na to, že Šíma celou dobu "seděl"). Nebo je jalovost tohoto vztahu exponována vědomě, aby v závěru vynikla nemožnost nalézt právě v něm Vykoupení?

To zřejmě nebylo autorčiným záměrem. Spíše mechanickým důsledkem toho, že lidický příběh se sice odehrává ve filmařsky viděné krajině, nikoli však v krajině existenciální, jak ji dokážou spojit s obrazným viděním Bergman či Tarkovskij. Jestliže autorka, programově profánní, pohrdla dát příběhu obrysy sakrálnosti, zřekla se tím i možnosti vidět jej na jakémkoli archetypálním půdorysu. Šíma je v prázdnu také tím, že neprošel existenciální krajinou Pádu, Cesty, Vykoupení. Jako "synovrah" je nanejvýš aktérem příběhu z černé kroniky: jeho vězení není Vězením, jsme svědky pouhé prison story (včetně figurkářsky viděných spoluvězňů, kasaře a defraudanta). Toto vězení však není ani Trestem. Šíma nenalezne Vykoupení, protože příběhem nepronesl svou reflektovanou Vinu.

In margine poznámka k mluvě jednajících postav: Snaha stáhnout příběh do každodennosti, aktuální každodennosti se projevuje v jejich splavné sice, nicméně anachronické řeči. Lexikem i idiomatikou je – vstřícně asi k divákovi - mluvou současnou, až do onoho "ty jó!", vyjadřující v obecné mluvě podiv, ale ve svém užívání datované až někdy od dívčích let Alice N.

Závěrem odpovězme na obvykle předkládané otázky o předpokládaném úspěchu, cílových skupinách, ne/doporučení k realizaci…

Ve zručnosti, ba jisté předvádivé efektnosti, s jakou se AN zatím zhostila scénáře Lidic, spatřujeme nemalé nebezpečí, před kterým – dovolujeme si – je třeba samu autorku chránit. Se znepokojením vnímáme toto nebezpečí zejména po oslavovaných "Tajnostech" jako sklon k líbivosti, svéhlavě uplatňovaným formálním rejstříkům, přehrávaným s marnivostí "zázračného dítěte". Domníváme se, že je právě zde třeba chránit autorku nejen před ní samou, ale také před publikem (cílovou skupinou) oněch, co by slyšeli rádi hlas Pána Krista na gramofonové desce. Film o Lidicích by se neměl stát filmem pro většinové publikum, natož aby usiloval o jeho přízeň (sledovanost). Svěrákův "Tmavomodrý svět" je zřetelným mementem. Film o Lidicích by měl být nesnadným, možná dokonce odrazujícím (proč se mimochodem "nechodí" na Wajdovu "Katyň"?) – což by se mělo stát neúprosným diktátem právě televize veřejné služby. S úctou k talentu, s nímž Alice Nellis do kinematografie vstoupila, jí doporučujeme uložit tvrdou autorskou klauzuru na další verzi scénáře.

1. 12. 2008

XXX XXX





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Iain Armitage v titulní roli seriálu Mladý Sheldon
Ukázal se Mladý Sheldon, seriál o dětství hrdiny Teorie velkého třesku

Amerika s napětím čeká na říjen, kdy CBS odvysílá pilotní díl seriálu Mladý Sheldon. Premiérová série líčící texaské začátky zázračného dítěte Sheldona...  celý článek

Trailer k filmu Blade Runner 2049
VIDEO: Všechno vymaž! Blade Runner 2049 ukáže, že leccos bylo jinak

Byl to den jako každý jiný - a pak jsem něco objevil. Tak Ryan Gosling v titulní roli snímku Blade Runner 2049, který do kin přijde 5. října, popisuje začátek...  celý článek

Z filmu Kingsman: Zlatý kruh
RECENZE: Druhý Kingsman hází lasem a zpívá country. Ale pořád baví

První Kingsman s podtitulem Tajná služba příjemně bavil a nepříjemně končil, když zabil hlavní postavu v podání Colina Firtha. Naštěstí špionážní komedie umí...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.