Proč zpíváte na nové desce bez houslí?
Žádná skladba nebyla pro mé sólové housle napsaná. Mám tu jen vokální party. Víte, album Echoes není můj autorský projekt. Když muzika vychází ze mě, pak je se mnou srostlá tak, že zpívám i s houslemi. Tohle je jiný případ.
A našla jste tedy ve skladbách obou Štědroňů či Jacquesa Hottererra dostatek svobody?
Asi sedmdesát procent z výsledné nahrávky bylo v notovém zápisu, kterého jsem se držela. A ten zbytek mi dával dostatek volnosti. Necítila jsem se svázaná.
Jak jste se seznámila s flétnistou Andreasem Kröperem, který doplňuje váš zpěv a hru na dětské hračky?
Miloš Štědroň ho přivedl k nám do Lelekovic. Měl s sebou flétničku a zahrál mi do ouška. Ladilo mi to a nic nebránilo naší spolupráci.
Iva Bittová
V čem vás deska Echoes obohatila?
Narodila se v roce 1958, vyrůstala v muzikantské rodině. Zpočátku ji však přitahovalo divadlo. Vystudovala hereckou konzervatoř, hrála v legendárním brněnském Divadle na provázku, objevila se ve filmech Růžové sny nebo Balada pro banditu. Od začátku osmdesátých let se věnuje hudbě. Vystupovala v duu s bubeníkem Pavlem Fajtem, zpívala rock se skupinou Dunaj, nahrála nadžánrový projekt Bílé inferno či desku Classic. Odmítá hudební ceny a nenatáčí videoklipy, ale vystupuje po celém světě. Žije v Lelekovicích u Brna se syny Matoušem a Antonínem.
Je to stará muzika, kterou oživujeme - takový přístup mě baví. Protože deska nevznikla z mé iniciativy, přistupovala jsem k téhle hudbě jakoby náhodně, s větší zvědavostí, víc jsem se spoléhala na okamžité nápady.
Tedy opačný postup, než když skládáte sama. Dlouho jste pracovala na skladbě pro americký Kronos Quartet. Ta se však na žádné jejich desce neobjevila. Skupina skladbu odmítla?
Oni mi zatím neodpověděli. Na Slovensku o nich nedávno vyšel článek. Pouštějí se rádi do různých extravagancí - ale na party, které jsem jim předepsala, si prý netroufali, proto skladbu nevzali. Trošku si v tom článku protiřečili. Skladba nebyla tak náročná. Ostatně budeme ji hrát se Škampovým kvartetem na Pražském jaru.
Nahrála jste v duu Bartókovy miniatury, rovněž vaše předchozí deska pro Supraphon byla setkáním s klasikou. Jak se v této hudební oblasti cítíte?
Dostanu se na pódia filharmonií, kde mě slyší i mladí lidé, kteří mě třeba znají z úplně jiné muzikantské sféry. To se mi líbí. A stále chodím do houslí k profesoru Šťastnému. Když jsem hrála v divadle, housle jsem opustila a byla to chyba. Pořád něco doháním, učím se. Budu se studia držet, pokud to půjde. Klasika mi dává řád, který je důležitý pro tvůrčí práci. Je to velmi bohatá hudba. Vezměte si třeba Bohuslava Martinů, kolik je v té muzice rytmů - kdyby se pojala elektronicky, bude vlastně znít jako bigbít.
Vy se k elektronické hudbě dostáváte díky svému synovi Matoušovi, se kterým připravujete společnou desku. Jak jste daleko?
Nechceme nic uspěchat. Matouš na sobě stále pracuje. To on mě naučil tuhle muziku poslouchat a rozlišovat detaily. Vždycky si najdu rytmus nebo část jeho muziky, která se mi líbí, a pak to dáváme společně dohromady. Něco jiného je mé vystupování s dýdžejem Javasem - to beru jako relaxaci a odreagování od houslí.
A jakou muziku od vás chtějí pořadatelé v cizině?
Zajímá je hlavně sólové hraní. Nebo přijdou se zajímavými projekty. Například jeden holandský orchestr mě požádal, abych hrála se třinácti dechaři. Řekla jsem jim, že si musí najít aranžéra, který skladbu připraví. Neměla jsem na to čas. Souhlasili. Dva dny jsme společně zkoušeli. Dechaři byli zpočátku trochu bojácní, popichovala jsem je, že jejich dechy málo "prdí", a pak se odvázali. Odehráli jsme čtyři koncerty a záznam z vystoupení vyšel v Holandsku na desce. V Belgii jsem připravila společné vystoupení s devatenácti dětmi, muzikálními žáky, které pořadatelé sháněli po celé zemi. Loni jsem v Londýně natočila pěvecké party pro film The Man Who Cried. Zpívala jsem tam blues od Billie Holidayové, natočila jsem také nahrávku s romskou skupinou Taraf de Haidouks.
To máte velmi nabitý program. Co vás čeká v nejbližší době?
V květnu mám vystoupení v pražském klubu Roxy, pak budu hrát na Pražském jaru, pojedu do Maďarska, chci dokončit album se svojí skupinou Čikori, které má vyjít v září. Musím si také připravit nový sólový program. Pořád to budu já s houslemi, ale chci přijít s něčím novým, možná do vystoupení zapojím i tanec. Ráda bych natočila i hudbu pro mluvené pohádky a nějakou scénickou muziku. A čeká na mě dětský sbor u nás v Lelekovicích.
Přišla byste si pro Ceny Akademie?
Myslím, že nepřišla. Názor jsem nezměnila. Všechno, co se děje kolem cen, mi připadá amatérské. Trofej mi udělá radost, ale byla bych ráda, kdyby byly ceny udělovány hlavně za muziku. Já jdu svojí cestou a nevadí mi, když stojím stranou. Nejsem médiím otevřená a moje muzika není určená pro statisícový náklad. Ale na druhou stranu musím říct, že o mně posluchači vědí. Jsem často překvapená, když mi posílají e-maily z celého světa.
Zaskočil vás nějaký dopis z ciziny?
Překvapili mě posluchači z Austrálie, kteří poslali vlastní partituru jedné mé skladby. Studovali tu muziku, píšou o ní diplomku. Jedna dívka z Londýna se u mě chtěla učit, ptala se, jestli pořádám kursy. Chvíli jsem o tom uvažovala, ale pokud to půjde, budu hrát a cestovat.
 Iva Bittová a flétnista Andreas Kröper |
 Iva Bittová |
