Samozřejmě čísla neznamenají všechno a tvůrci se cítí spravedlivě dotčeni, kdykoli jim statistiky dokazují, že šlápli vedle. Případně namítají, že jim přece vůbec nešlo o divácký úspěch, neřkuli o mrzké peníze, nýbrž výhradně o vyšší umělecké cíle, filozofické sdělení lidstvu, případně průlomový tvůrčí experiment.
Jenže právě v případě lékaře bručouna, kterého přesun z města na vesnici, tamní přírodní krásy, rázovití sousedé i bujné vnady místní učitelky polidští jenom nepatrně, bije kalkul do očí.
Doktor Martin vyhrával na obrazovce, kde zplodil už dvě řady plus chystaný odvozený seriál Strážmistr Topinka. Tak proč by nemohl na velkém plátně zplodit pro změnu roztomilého potomka a vesele ho s sebou vláčet během kriminalistické honby za pokladem?
Pochopitelně to zkusit mohl a taky udělal, ovšem nestálo to za námahu. Po dvou týdnech si film Doktor Martin: Záhada v Beskydech připsal podle Unie filmových distributorů 5 918 diváků, což převedeno na vstupné činí 722 323 korun českých. Proti premiérovému víkendu se nyní zájem propadl o více než polovinu, také mu ubylo kinosálů, zkrátka předpokládaný hit se nekoná.
Ale proč, jestliže na obrazovce si i nynější reprízy seriálových epizod stále udržují sledovanost kolem osmi set tisíc diváků?
Právě proto. Neboť bez ohledu na pochybné kvality filmu samého představuje Doktor Martin dokonalý prototyp podívané, jejíž věrné publikum už si možná ani nepamatuje, kdy vlastně bylo v kině naposledy. Pouze z doslechu tuší, že se tam popcorn sype a Coca-Cola teče proudem, že ohlušující zvuk huláká ze všech stran, obří plátno se dá obhlédnout hůř než tenisový dvorec a pobíhají po něm vesměs podivné bytosti supermanského vzezření, zpravidla na pokračování.
Navíc si člověk televizní umí představit tu štrapác: vstát z pohodlného křesla, místo županu nahodit únosný civil, přesunout se na místo určení a ještě vyklopit za lístek peníze, které odpovídají tříhodinovému exkluzivnímu přenosu z Měsíce, nikoli tuctové televizní produkci za tři koruny padesát.
RECENZE: Doktor Martin v kině trestá herce, diváky i původní seriál |
Dá se namítnout, že jiné seriály se v kinech také mimořádně promítají, dokonce v podobě nonstop maratonů, a že jejich fanoušci stojí fronty, aniž by reptali, proč mají za televizní kvalitu platit kinematografické vstupné. Jenomže to je právě onen rozdíl mezi publikem běžným a kultovním, jejž kdysi Tomáš Baldýnský tak trefně pojmenoval: „Kultovní je to, co má málo lidí hodně rádo.“ Tedy až tak hodně, že neváhají vynaložit vlastní úsilí, tím spíše, pokud mohou dotyčný projekt vidět na předpremiéře, mezi svými a mezi prvními.
Zatímco takzvané většinové seriály sice počítají své diváky ve velkém, ale těžko by je dostaly z obýváku do kina dejme tomu na Best of Ordinace v růžové zahradě. Právě s tím zapomněli tvůrci filmového Doktora Martina počítat. Jistě, za čas film nasadí do vysílání a pak se budou chlubit, jak pěkná čísla mu peoplemetry naměřily.
Ale tak tomu mohlo být od začátku. Kdyby krimikomedie Doktor Martin: Záhada v Beskydech zkrotila vlastní světácké ambice a vznikla rovnou jako samostatný příběh pro obrazovku, ušetřila by sobě ostudu a šesti tisícům svých věrných peníze.
