Úvodní scéna Irininých narozenin navozuje uvolněné rodinné prostředí - všichni se dobře znají, hovoří-li o někom, jako by opakovali známé věci a sestry si mohou dovolit mírně ledabylý pražský přízvuk. Olga je starosvětská, ne však staropanenská, Irina je lehce nad věcí, avšak později ve chvílích, kdy se přiznává ke své bezradnosti, zrazují ji zbytečně expresivní gesta. Jakmile vstoupí podplukovník Veršinin, podmaní si nás okamžitě jeho představitel Ivan Trojan obdivuhodnou úsporností, nenápadností. Co nejméně vnějších gest, ale žádná šeď, naopak - není nijak přehnané, řekneme-li, že svou postavu ze sebe zvláštním způsobem vyzařuje. Tatiana Wilhelmová v roli prostřední sestry šťastně zapomněla na frackovitou šarži, s níž si snadno vystačí ve filmových rolích. Její Máša je vnitřní člověk, který zřídka vystupuje ze sebe; vše jen jako by glosovala, vlastní život nevyjímajíc. O to působivější jsou její "neadekvátní" vnější projevy - při loučení s Veršininem k němu doslova přilne.
|
Dejvické divadlo Praha - Anton Pavlovič Čechov: |
|
Překlad Leoš Suchařípa, režie Miroslav Krobot, výprava Martin Dejwitz j.h., hudba Radůza |
|
Psáno z první premiéry 27. května 2002. |
Čtvercovitému půdorysu pokoje zvláštním způsobem odpovídá v pozadí čtvercové okno, v němž se nejprve objevují sazenice stromů a později miniatura domu a sypající se písek. Ale nejvíc to okno "hraje" v závěrečné sesterské trojřeči, kdy se v něm objevují vzhůru bující bubliny ve vodě. Hudební doprovod vytvořila či přesněji předěly mezi dějstvími "zajistila" písničkářka Radůza. Její čistě vyzpívaná lidská tesknota záhy zaplaší všechny vtíravé asociace "čechomorných" plagiátů.
