Matthew Herbert

Matthew Herbert | foto: www.matthewherbert.com

Do Prahy míří popový terorista

  • 1
Matthew Herbert, producent, který sám sobě vystavil smlouvu, zítra poprvé vystoupí v Česku. Slavný experimentátor, který provokuje s grácií a vtipem s sebou přiveze ukázky z nové desky, kterou popisuje jako naštvanou party ve válečné zóně.

Kdo zaslechl v roce 1998 zprávy o muzikantovi, který vytváří taneční house opravdu ze zvuků vlastního domu, mohl si pomyslet něco o krátkodechém vtipu. Pro Matthewa Herberta, vystudovaného herce a syna zvukového mistra z BBC, to však byl logický počátek příběhu. Nechtěl ustoupit od klubové hudby, zároveň cítil odpovědnost za přebývání v "nesnesitelně lehkém" světě pop-music.

Píseň pro potomka
Styl zvaný house dostal své jméno podle domácích mejdanů, na kterých zprvu zněl. Herbert tedy vydestiloval údery i laděné tóny ze zvuků své kuchyně či koupelny, do domova započítal i svou ženu, zpěvačku Dani Siciliano. Jejich "párová sestava" velkolepě rozkvetla na dalším albu Bodily Functions (Tělesné funkce).

S tématem vztahů písně zplastičtěly až k šansonům – přičemž orchestrem byly kosti, zuby, vlasy i kůže obou protagonistů (jsou tu však i běžné nástroje). Píseň You’re Unknown To Me (Tebe ještě neznám) nazpívala Dani Siciliano svému potomku ještě jako těhotná, samo dítě po narození dodalo zvuky pro rytmickou linku.

Herbert v té době dosáhl přelomového vítězství: písně se začaly líbit publiku, jež nemělo ani páru o jeho konceptech. Ale pořád to v nich podivně chrastilo konkrétními zvuky: když Herbert remixuje celebrity jako R.E.M., neváhá "přimíchat" do hry materiální obal a brožuru alba. Samoúčelný nápad? Kdyby byl Herbert jen nápaditý, nikdy by mu Islanďanka Björk nepřenechala tak velký podíl na vzniku alba Vespertine.

Hudební Dogma 2000
Ten nejzásadnější koncept Herbert nenabídl publiku, nýbrž sám sobě. Uzavřel se sebou smlouvu PCCOM (Osobní smlouva o skládání hudby), ne nepodobnou dogmatu filmařů kolem dánského režiséra a scenáristy Larse von Triera. Herbert se zavázal nepoužívat prefabrikované zvuky, které se dají koupit v elektronických nástrojích.

Odmítá napodobit uměle to, co lze zahrát bez pomoci strojů. Každý osobně vyrobený zvuk nechť je použit jen jednou a jeho původ nechť je zdokumentován. Pozdější dodatek určuje, že téma písně a užité zvuky musí souviset. Britský producent chce jednat průhledně, ekologicky, pokud možno bez prostředníků. Očividně mu nevadí, že si "komplikuje situaci" a užije více ruční práce. Proti svědomí nejde ani při cestování: létat letadlem je pro něj při dnešní ropné krizi podřezávání větve.

Typický paradox je, že Herbert si ze svých alb nejvíc cení toho, které nikdy nevstoupilo do hitparád: rozdával je totiž zadarmo. V projektu The Mechanics of Destruction (2001) naživo před publikem ničil mcdonaldovské Big Mac Menu, cupoval noviny Sun, šrotoval televizor Philips, trhal trenýrky Gap a "hrál" na další produkty globálních řetězců – od barelu ropy po adidasky. S ekvilibristickou mrštností pak smyčkoval zvuk ničivého obřadu do tanečních tracků. A zase: především jejich jiskra a nápaditost celou věc ospravedlňují. Nahrávku po skončení koncertu rozhazoval Herbert do publika jako osivo pro příští radikální generaci.

Velká žranice s Bushem
Bylo otázkou času, kdy Herbertova averze k systému zazní naplno v písních. A publikum se dočkalo – vrchovatě. Goodbye Swingtime je gordický uzel: kritika pop-music v podobě popového alba.Vypůjčený big band je tu nástrojem v rukou krutého hráče. Herbert dekonstruuje vlastní hudbu na fragmenty a klopýtavě, jakoby přes díry a záplaty, míří k silným melodickým písním.

Album je hlavně o nesnesitelné únikovosti popu, zpívá se o médiích či mocenské elitě ovládající většiny. Když Herbert hledal způsob, jak nechat zaznít miliony lidí najednou, požádal známé po celém světě, aby pustili ze schodů lokální telefonní seznamy. Pády se staly rytmickým základem písně.

Téměř bez textů si pak vystačila "velká žranice" Plat du jour (Menu pro dnešní den), v jejíž živé podobě účinkovala i šéfkuchařka. Kdo čekal příjemnou show s ochutnávkou, dočkal se peprného nářezu. Herbert natáčel zvířata chovaná na maso v ubíjejících podmínkách, hrál na čokolády laciné díky otrocké práci afrických dětí.

Pro finále alba nechal rekonstruovat večeři, při níž George W. Bush děkoval Tonymu Blairovi za podporu v Iráku. Pečenou šunku se smetanovými brambory nechal Herbert přejet americkým tankem, jablečný koláč rozstřílel nacistickým revolverem.

Klubové taneční rytmy téměř vždycky slouží k vytěsnění vezdejších problémů, jako bezstarostný paralelní svět. Herbert se prosamploval k jeho protipólu: odmítá tančit, aniž zapomněl. "Je to naštvaná party ve válečné zóně," říká o novém albu, jež zítra představí v Praze.

Pumpa zpívá o ropě
Loni zveřejnil Herbert číslo svého telefonního záznamníku: po několik měsíců mu tam bylo možné nechat message – roztodivné zvuky. Plných 723 jich Herbert v nových písních otáčí jako bumerang a posílá zpátky k posluchačům.

Album Scale (Měřítko) je na jednu stranu přiznané popové intermezzo, přístupné písně soulového feelingu (pádně připomínají, kdo vynašel sólový styl úspěšné, loni v Praze koncertující zpěvačky Roisín Murphy, dříve členky dvojice Moloko).

Zní v nich rakve, srážka meteoritů, britská stíhačka a benzinové čerpadlo, navíc Herbert natáčel hudební nástroje v podzemí, pod vodou i v balonu. Texty "o smrtelnosti, globálním strádání a konci ropné éry" se jakoby nehodí ke směsi diska a swingující poctivosti starých jazzových evergreenů – ale to už je klasický Matthew Herbert.

Naživo se sedmičlennou kapelou a výtečnými vokalisty z toho všeho zbude především soul-popový koncert s velmistrem samplování na forbíně – nic víc, nic méně. Herbertův příběh je silnější než jeho současná koncertní šňůra. Ale ti, kdo chtějí jeho protagonistu konečně potkat naživo, i na čistě popové štaci bezpečně rozpoznají Herbertovy výrazné rysy.