Vlastně poprvé se někdo pokusil pro jednu expozici shromáždit nejdůležitější, nejznámější a zároveň málokdy vystavované příklady české avantgardní fotografie, jež jsou roztroušeny v řadě muzejních i soukromých sbírek celého světa - a to tak, aby šlo pokud možno o dobová autorská díla vytvořená bezprostředně po vzniku negativu. Na devadesát procent vystavených snímků tvoří originály z dílny Františka Drtikola, Jaromíra Funkeho, Jaroslava Rösslera, Viléma Reichmanna či Josefa Sudka. Zároveň kurátorský tým vytvořil jakousi chronotypologii české fotografie, zřetelně vymezující pojem avantgardy.
Výstava znovu vyzdvihuje Drtikolův význam a místo v souvislostech avantgardy zejména výběrem prací z dvacátých let, jež se nepřehlédnutelně vyrovnávají s kubismem či expresionismem a naznačují přechod k abstrakci. Oproti dosavadním pokusům se expozice neomezuje na léta první republiky, ale sleduje fotografické výboje až k roku 1948, takže zahrnuje například i důležité práce z období "postsurrealistické" Skupiny Ra.
Projekt klade důraz především na posloupnost zkušeností s novými uměleckými programy, jak je představovaly v rychlém sledu za sebou i vedle sebe poetismus, funkcionalismus a konstruktivismus, estetika nové věcnosti, abstrakce, surrealismus, imaginativní tendence a civilismus. Koncept však nepominul ani ve třicátých letech hojně pěstovanou sociální fotografii, byť ji zastupuje pouze několik zásadních příkladů zřetelně směřujících k autonomii obrazu a kompozice. Důležitou a obsáhlou kapitolu výstavy pak tvoří obrazové básně z dvacátých a koláže z třicátých let, ve kterých se uplatňuje fotografie jako příznačný prvek obrazové skladby. Podobně pečlivě je představena knižní grafika a zdůrazněn význam avantgardní fotografie v přístupech k časopiseckému designu. Tvůrci výstavy zahrnuli rovněž reklamní fotografie ovlivněné avantgardní estetikou a spoluvytvářející obraz moderního života.
"Příběh avantgardní fotografie" zní v podání této reprezentativní přehlídky tak trochu jako pohádka na dobrou noc. Jan Mlčoch, jeden z kurátorů, ovšem upozorňuje, že výstava mapuje pouze úzkou vrstvu dobové produkce fotografických obrazů.
"Avantgardní fotografie tvoří špičku ledovce, jsou podpírány množstvím snímků z profesionálních fotoateliérů a od fotoamatérů, jichž před polovinou století aktivně působilo na pět tisíc." Vladimír Birgus dodává, že první kolektivní výstava avantgardních fotografií, jež nebyly jen doplňkem obrazů a soch, se uskutečnila až v roce 1926 v Mladé Boleslavi. V Praze se podobná akce konala až o tři roky později. "Česká avantgardní fotografie navíc nevznikala na jednom místě, její tvůrci jsou výrazně spojeni nejen s Prahou a Brnem, ale i s Českými Budějovicemi a koneckonců i s Kutnou Horou," říká Mlčoch.
Expozice byla před svou pražskou zastávkou k vidění už na několika místech v Evropě - v barcelonském Museu Nacional d'Art de Catalunya, v Musée de l'Elysée v Lausanne a naposledy v Paříži. Pražská repríza, která představuje největší počet exponátů, bude k vidění do konce května. Její prodloužení nepřichází v úvahu, neboť pak kolekce absolvuje poslední zastávku v mnichovském Muzeu užitého umění. Kromě katalogu a speciálního čísla časopisu Ateliér vyjde v průběhu konání výstavy také obsáhlá monografie v češtině a angličtině.
Výstava znovu vyzdvihuje Drtikolův význam a místo v souvislostech avantgardy zejména výběrem prací z dvacátých let, jež se nepřehlédnutelně vyrovnávají s kubismem či expresionismem a naznačují přechod k abstrakci. Oproti dosavadním pokusům se expozice neomezuje na léta první republiky, ale sleduje fotografické výboje až k roku 1948, takže zahrnuje například i důležité práce z období "postsurrealistické" Skupiny Ra.
Projekt klade důraz především na posloupnost zkušeností s novými uměleckými programy, jak je představovaly v rychlém sledu za sebou i vedle sebe poetismus, funkcionalismus a konstruktivismus, estetika nové věcnosti, abstrakce, surrealismus, imaginativní tendence a civilismus. Koncept však nepominul ani ve třicátých letech hojně pěstovanou sociální fotografii, byť ji zastupuje pouze několik zásadních příkladů zřetelně směřujících k autonomii obrazu a kompozice. Důležitou a obsáhlou kapitolu výstavy pak tvoří obrazové básně z dvacátých a koláže z třicátých let, ve kterých se uplatňuje fotografie jako příznačný prvek obrazové skladby. Podobně pečlivě je představena knižní grafika a zdůrazněn význam avantgardní fotografie v přístupech k časopiseckému designu. Tvůrci výstavy zahrnuli rovněž reklamní fotografie ovlivněné avantgardní estetikou a spoluvytvářející obraz moderního života.
"Příběh avantgardní fotografie" zní v podání této reprezentativní přehlídky tak trochu jako pohádka na dobrou noc. Jan Mlčoch, jeden z kurátorů, ovšem upozorňuje, že výstava mapuje pouze úzkou vrstvu dobové produkce fotografických obrazů.
"Avantgardní fotografie tvoří špičku ledovce, jsou podpírány množstvím snímků z profesionálních fotoateliérů a od fotoamatérů, jichž před polovinou století aktivně působilo na pět tisíc." Vladimír Birgus dodává, že první kolektivní výstava avantgardních fotografií, jež nebyly jen doplňkem obrazů a soch, se uskutečnila až v roce 1926 v Mladé Boleslavi. V Praze se podobná akce konala až o tři roky později. "Česká avantgardní fotografie navíc nevznikala na jednom místě, její tvůrci jsou výrazně spojeni nejen s Prahou a Brnem, ale i s Českými Budějovicemi a koneckonců i s Kutnou Horou," říká Mlčoch.
Expozice byla před svou pražskou zastávkou k vidění už na několika místech v Evropě - v barcelonském Museu Nacional d'Art de Catalunya, v Musée de l'Elysée v Lausanne a naposledy v Paříži. Pražská repríza, která představuje největší počet exponátů, bude k vidění do konce května. Její prodloužení nepřichází v úvahu, neboť pak kolekce absolvuje poslední zastávku v mnichovském Muzeu užitého umění. Kromě katalogu a speciálního čísla časopisu Ateliér vyjde v průběhu konání výstavy také obsáhlá monografie v češtině a angličtině.
