Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Do arény musím jít jako vítěz, říká Gott

  12:04aktualizováno  12:04
Karel Gott, po čtyřicet let miláček davů, romantický tenor se třiceti miliony prodaných hudebních nosičů, zůstane "poslem dobrých zpráv" i ve světě, který se změnil. Ale chce být Gottem moderního zvuku, Gottem roku 2002.

Doslechl jsem se, že hned jak jste se vrátil z ciziny, v den teroristického útoku na USA, jste řekl manažerovi: zájezd do Německa okamžitě zrušte, bude světová válka.

Cestou jsem tu děsnou zvěst poslouchal nejdřív z německého rádia, pak už jsem slyšel zprávy naše. První, co mě napadlo: z toho bude určitě světový konflikt, ne-li válka. Taková věc pohne světem. Na řadě jsou vojáci, diplomacie končí. A taky končí lehčí žánr, co baví lidi.

Takže jste si řekl, že nemůžete jednat o představeních...

... to bych byl ignorant. A tak jsem volal manažera do Německa, že bych neměl vystupovat. A on mně říká, počkáme, jaká bude nálada, ale smlouva je smlouva, a dokud to nezruší pořadatel sám, nelze nepřijet. Došlo by ke sporům a řeklo by se, Gott se vymlouvá, dělá ze sebe solidárního člověka, či dokonce hrdinu, a přitom má třeba jiné důvody.

Nadále tedy zůstáváte "poslem dobrých zpráv"?

Život musí jít dál, jinak bychom propadali psychóze paniky, neklidu, strachu, což by mohlo způsobit, že lidé přestanou chodit za zábavou, na nákupy. Podlomí se infrastruktura, zhroutí se trh. V Americe to brzy pochopili a snaží se zase naplnit muzikály, kina, divadla. Dokud něco přímo nehrozí, i já jedu dál.

Myslíte si, že i v tomto "novém světě", který nikdy už nemá být takový, jako býval, budete mít nadále vyprodané domy? A co vaše kantilény? Neztratí sílu hojit bolavé duše?

Určitě ne. Příklady by tu byly, třeba z druhé světové války. V Německu mám tolik přátel, tolik kolegů, že vůbec nepociťuji, že jsem v zahraničí. O tomhle národu stále přemýšlím. A tam vzpomínají, jak za války vznikla spousta krásných filmů. Ostatně jako u nás, tenkrát v protektorátě. S válkou neměly vůbec nic společného a hodně se v nich zpívalo. A ti Němci, kteří válku prožili, říkali, že píseň v nich budila aspoň na chviličku něco hezkého, že v ní byla naděje na život. Když nic jiného, tak alespoň naděje.

Zpíváte většinou o lásce. Není to spíš fiktivní než reálný svět? Chci říct, není to všechno jen sladká lež?

Člověk se občas zamýšlí nad tím, proč je na světě, proč žije. Samozřejmě, chce něco dokázat. To je sice hezké, ale to nestačí. Musí spát, jíst, ale co dál? Oženit se, mít potomky. A můžeme tedy říct, že nás ovládá instinkt k množení? To nejde. Dohodněme se, budeme tomu říkat láska. A tomu stromu lásky dáme tolik větviček a lístečků, že o tom básníci a zpěváci budou pět, tak nádherně zpívat. Takže funkce zpěvu o lásce je tak trochu fikce. V každém případě to není celá pravda.

Věřím v Boha, ale ne v dogmata

Kantilénový tenor na jevišti, pomilováníhodný. A proti tomu hořký sarkastický pozorovatel světa v novinářských rozhovorech, pochybující o mnohém už přijatém výkladu dějin. To jsou vaše dva póly. Tím druhým bouráte vaši továrnu na sny.

Nic nebourám. Pokud si je zpěvák vědom svého působení na lidi, tak proč nevyužít toho, že řekne nějaký názor, který stojí za zamyšlení. Nesmí říkat blbosti.

Romantikem přestáváte být, hned jak sejdete z jeviště showbyznysu na jeviště světa. Řídí ho podle vás mocné nadstátní kruhy, ba dokonce nějaké okultní organizace. Dějiny se pečou v bankách, malí nemají šanci, zákulisní amorální dohody se přikrývají slovy o demokracii. Tuhle představu jste prezentoval mnohokrát. Už ne jako romantický tenor.

To bych musel být hlupák, kdybych si myslel, že mi všichni zatleskají za to, co říkám.

Vypadá to, že ve svých rozhovorech jste daleko zajímavější než ve svých písních, v nichž texty jsou až úzkostlivě bezkonfliktní.

Právě proto, že říkám něco, co je kontroverzní k tomu, co se chce od nás slyšet, tak je mojí povinností využít své pozice a popularity u lidí, kteří po koncertě myslí: tak to je jedna z mála jistot, tento pán. On nám pořád dokazuje, že jsme sem nešli zbytečně, předvedl poctivou práci. A leckdo z nich si řekne: mě by zajímal jeho názor. A proto jsou někdy zpěváci i zneužíváni. Politicky.

Mnohokrát se vás už zeptali, jestli věříte v Boha. Odpovídal jste, pokud se nemýlím, že ano.

Ano. Ale nevěřím v dogmata katolické církve.

Zůstává vaše víra silná i po všech těch posledních hrůzách, v nichž se teď zmítá svět?

Zamýšlím se, co si museli myslet lidé tehdy, když je pronásledovala inkvizice, mučila, popravovala, upalovala zaživa. A dávali jim kříž před tvář, než je upálili. Jak to mohl dopustit ten Pán, když nás všechny sleduje. Jak to mohl dopustit? Mluvil jsem o tom s některými mágy, kteří se věnují alternativním myšlením. Řekli mi, i to je možné. V lidech se hromadí jakási agresivita i v klidné době. Hromadí tak, jako když něco kvasí v nějaké sklenici. Kvasí nenávist, pokrytectví, lži. Kvasí všechno zlo, co v sobě tajíme, přičemž se chováme cudně, diplomaticky. I tohle zlo posílá nějaká síla lidem, cituji teď ty mágy, na potrestání za minulý život.

Bohatství uklidňuje

Ne vědci, lékaři, nositelé Nobelových cen, ale showmani, baviči, tedy sportovci a zpěváci, u nás třeba Gott a Jágr, mají největší příjmy. Je to i tím, že společnost je nemocná, že hledá únik k zapomnění, že svět je na šikmé ploše k zániku?

Tomu dost dobře nerozumím.

Chci říci, že bájný hokejista má mnohokrát vyšší plat než třeba americký nositel Nobelovy ceny, asi milion korun denně.

Co teď ode mě čekáte, že řeknu?

No, tyhle přemrštěné peníze...

... jak přemrštěné? Někdo ty peníze musí někde vzít. Jinak by nebyly. Ten pořadatel v Pittsburghu nebo kde. Majitel klubu. Ten klub z něho udělal hvězdu a on je jeho majetkem, on ho prodává. Vůbec to nepokládám za přemrštěné. Tam jsou plné stadiony lidí, tam se vejde strašná spousta peněz, to jsou obrovské sumy. A kam by to měl dát ten, co si koupil ten klub? To by bylo morální, kdyby si to vzal někdo, kdo nehraje na hřišti? A ten hokejista jde ty peníze někam uložit, dá je do oběhu, nemůže  mít větší kus steaku než ten druhý, i když má lepší auto, větší barák. Investuje, dá vydělat. A zrovna ten Jágr, myslím, že tomu dobře rozumí, jak jsem slyšel. Ale vy nereagujete na to, co říkám.

Ne, já rozumím. Já už na to nechci reagovat, odpovídáte podle svého svědomí, smířen s tím, že v této společnosti je vzdělanec s myšlenkami měnícími budoucnost lidstva hodnocen mnohokrát níž než pravé křídlo.

Tak je to chyba těch, kteří hodnotí. Tam je potřeba hledat chybu. A zejména u doktorů, právě u medicíny, tam mně to připadá vyloženě nefér. U lidí s obrovskou mírou odpovědnosti a nekonečným studiem.

Tenistka Jana Novotná v jednom ze svých rozhovorů řekla, že bohatství nepřináší ani štěstí, ani spokojenost, což nebohatí lidé nikdy nepochopí. Je tomu tak i u vás?

Štěstí ne, ale spokojenost určitě. Ale spíš bych se přikláněl k tomu, že bohatství uklidňuje. Já se sebou vlastně nejsem nikdy spokojen, ale uklidňuje mě, že mám dost peněz, abych si mohl dovolit investovat je i do toho, jak sebe zlepšit. Abych tu nespokojenost zase vyrovnal.

Když už jsme u těch prachů, chci říci peněz...

...ne, prosím vás, napište prachů...

Jágr nedávno prohlásil, že vůbec neví, kolik peněz má. Vy to víte?

Moc se tím nezabývám. Být si přesně vědom, jak kapitál pracuje, a zabývat se tím, že si vezmu počítač, to bych skutečně už byl spíše spekulant, nikoli romantik zpěvák. Už bych měl v sobě jiného, pragmatického ducha, a to bych pak byl sotva schopen vytvořit nějakou náladu.

U Václava Havla jsem očekával, že se bude lehce distancovat

V tom, jak jste v plné slávě šel čtyřicet let napříč různými režimy, jste dost podoben filmovému režisérovi Vávrovi. Vaše pozice je na politických systémech nezávislá, v roce 1985 jste se na sebe usmívali s Husákem, když vám uděloval titul národního umělce, a o čtyři roky později, 4. prosince 1989, jste spolu s Karlem Krylem zpíval z balkonu Melantrichu hymnu. Pokládáte to za zcela přirozené?

Ano, za naprosto přirozené. Husák, když už jste ho jmenoval, byl podle mého názoru inteligentní člověk, který dokázal promluvit vtipně, nemlživě, i s umělci bez frází, na konkrétní téma. Estébáky neměl rád, protože seděl za komunismu osm let, tak si s nimi asi užil, ne? Kdyby na jeho místě byl někdo jiný, mladý kariérista, mohlo to dopadnout daleko hůř.

Vraťme se ale k vaší odpovědi. Bylo to přirozené, řekl jste.

Já jsem konkrétně přímo nesloužil ani jednomu režimu. Jestliže jsem někomu posloužil, tak spíš tomu, že jsem podepsal Dva tisíce slov. A u takzvané Anticharty, to jsme skočili na špek, zneužili nás, o tom jsem vyprávěl už mnohokrát. A to zase taková tragédie snad nebyla, já jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za tyranů. Jestliže tady byla tyranie, tak začátkem padesátých let, a to jsem byl malý kluk.

Víte vůbec o tom, že toho vystoupení tenkrát na Václavském náměstí se jiní zpěváci zalekli, jak alespoň tvrdí kritik Jiří Černý?

O tom nevím. Mě když vyzvali, tak jsem tam hned běžel. Já bych tomu moc významu nepřikládal. Já jsem ani moc nemluvil, jen jsem tehdy napsal prozatímnímu předsedovi vlády svůj protest proti násilí na Národní třídě. Jako první, ale v té protigottovské kampani se nehodilo, aby to někdo vyzdvihl.

Gott tedy zůstal neotřesitelný. Nejen že, jak uvedl Frankfurter Allgemeine k vašim šedesátinám, vám "celá vlast včetně dnešní politické elity znovu leží u nohou", ale i taková Marta Kubišová, na rozdíl od vás ponížená a pokořená bolševickým režimem, vám k jubileu napsala: "Přeju ti nadále hodnou a bezelstnou dušičku." Máte opravdu takovou duši?

Když to říká Marta... A právě to bezelstné nahrává těm útočníkům, kteří by mi rádi nějakým způsobem ublížili, možná i zlikvidovali. Jakmile na vás někdo útočí, tak je to dáno v přírodě, musíte se přece bránit. A to už potom končí slova láska a přítel. Tohle asi mám oslabené, zřejmě tou bezelstností.

Mnozí kritici vás odmítají, hovoří o podlézavosti písní a plytkosti textů, o prázdné kráse zpěvu Karla Gotta. Co pro vás v této souvislosti znamenají uznání význačných politických osobností? Václav Havel vám dal vzkázat při vašich šedesátinách, že jste pro něj příkladem profesionální kontinuity, a ministr kultury Pavel Dostál při přemlouvání, abyste změnil své odmítnutí vystoupit na světové výstavě, vám napsal: Chceme v Hannoveru prezentovat to nejlepší z naší kultury a vaše jméno je zárukou úspěchu, ale hlavně kvality.

Tak moment. Plytkost textů? Já si myslím, že ti, kteří pro mě psali texty, Zdeněk Borovec, Eduard Pergner, Zdeněk Rytíř, Eduard Krečmar, nebyli žádní plytcí textaři. To zase pardon. To absolutně odmítám.

Dobře, ale vraťme se k těm dvěma politikům.

Právě u těchto dvou si toho nesmírně vážím. U Václava Havla jsem očekával, že se bude lehce distancovat, aby si s Karlem Gottem nezadal. A když se takhle vyjádří, tak ukazuje svému okruhu přátel - to je profík, toho uznávám, ten to tady tolik let táhne a udržuje u svého zpěvu generace. A pan ministr kultury? Nepřemlouval mě, jen si se mnou promluvil. Takhle se projeví politik, který nedělá všechno jenom proto, aby si nezadal, a zastane se i někoho, u něhož zrovna není v módě se ho zastávat.

Zadarmo v Carnegie Hall

Z nekonečné šňůry koncertů vyčnívají v poslední době tři: po letech návrat na moskevské jeviště, dokonce v Kremlu, v plné slávě, úspěch v Hannoveru, o němž MF DNES napsala, že jste si dobyl světovou výstavu, a vystoupení v Carnegie Hall, ceněné vámi vůbec nejvýše. Zpíval jste tam prý zadarmo.

Dá se říci, že ano. Jen aby si to někdo nevysvětlil, že jsem tam slíbil: ano, já budu zpívat zadarmo. To jsou takové ty vztahy s pořadatelem, který počítá, aby to celé zaplatil. A potom i americký odborový systém. Znám ho už z Las Vegas, kde jsme v sedmašedesátém byli sedm měsíců. A tehdy prezident hotelu, produkční, mi několikrát nadhodili: ten tvůj orchestr, nač ho tady máš? Sedm hudebníků, chlapci z Apolla, tehdy to byli velcí kamarádi. Tam vznikaly věci, to byla radost. Ale já musel ve Vegas platit odborům za to, že sedm místních hudebníků jsem připravil o práci. Byly to jakési imaginární honoráře, pokuta, že jsem někomu znemožnil pracovat.

Svůj orchestr jste měl i v Carnegie Hall. A tam vystupovat, to je velký luxus.

A proto jsem řekl, že já dostanu něco z toho, co na konci zbude. Tak aby to nevyznělo tady doma: ty tam děláš zadarmo a tady ne? A proč my tady musíme platit, někdy i tisíc korun za vstupné?

Že jste se do Carnegie Hall po čtyřech letech úsilí dostal, na to měl váš americký manažer pan Suchánek dvě protichůdná vysvětlení. Podle něho jednou především rozhodla vedle jiných dobrozdání vaše víc než třicetiletá smlouva s proslulou firmou Polydor, podruhé to bylo tak, že dal dámě, která seděla v kanceláři ředitele, kytici a bonboniéru. Což ji dojalo a volný termín se našel. Tak co je pravda?

To první... To druhé... Oboje! To první rozhodlo, to druhé pomohlo.

Copak si nemohu dovolit ženu na úrovni?

Už před třiceti lety jste prohlásil: od té doby, co se můj obličej objevil v televizi, přestalo být mé soukromí mým majetkem. Tehdy jste netušil, že vaše ložnice či přilehlé prostory budou prostorem, do nichž nahlíží statisíce čtenářů bulvárních listů. Se všemi detaily připomínajícími pornografii. Už vám přestal bulvár vadit?

Tenkrát před třiceti lety, to ještě žádný bulvár nebyl, jen občas se objevila taková světýlka, v Mladém světě, to byli svazáci, jim povolili občas uzdičku. O to větší to byla drbárna. Dneska bulvár lidi uspokojí. On je úplně nasytí. Řekl bych přesytí. To už je nuda. Kdo z nás mohl tenkrát tušit, že sem přijde dravý kapitalismus, že se sem nahrnou západní vydavatelské domy, které budou mít noviny v rukou! Ale i kdyby už tehdy bulvár existoval, já jsem nikdy neprezentoval svoje přítelkyně. Kdo mě znal, ten mi to jenom potvrdí. A nedělám to ani teď.

Zato vy jste prezentován v bulvárních listech téměř dennodenně. Váš milenecký život je vybarvován, řekl bych, značně sytě.

Velmi mně to vadí. Pokud to je psáno obscénně, vulgárně, neadekvátně mému image, mému cítění. Jestli někdo žvaní anebo vymýšlí dokonce nějaké orgie, tak to pokládám za velikou nechutnost. A s takovými novinami jsem udělal konec. Tady jsou dveře, sem vejde jen ten, koho jsem pozval. Jsem opatrnější, dělám si selekci, s kým se přátelím.

Proč jsou některé vaše milenky tak užvaněné, proč se předhánějí ve vyzvánění intimit nechutným způsobem?

Milenky? Mohla být mojí milenkou žena, která se vyjadřuje jak  ta poslední třída z nějaké hospody, kde můžete holky koupit? Tak mluví prostitutky. Copak by u mě mohla být nějaká taková milenka? To bych na tom byl velmi špatně. To bych se začal zamýšlet nad sebou, kde je chyba. Copak si nemohu já dovolit ženu, i kdyby koupitelnou, trošku na úrovni?

Nicméně i ty, co byly na úrovni, tak se také nerozpakovaly mluvit o tom, jaký je Karel milenec.

Vy myslíte tu knížku Devět lásek... To je něco jiného. Ale i tak, to, co jsme spolu prožili, by mělo zůstat mezi námi. Ale pokud se v jejich vzpomínkách neobjevují nějaké vulgarismy, shazování před veřejností, něco, co by snižovalo mou váhu? Děje se to i ve světě a zhrzená milenka se může mstít všelijak. Nakonec i Yoko Ono mě nepříjemně překvapila, že psala i ošklivé věci o Lennonovi.

Někdy mi připadá, jako byste vy sám kolem sebe iniciativně vytvářel atmosféru sexu. O Argentince Natalii Oreiro před jejím příletem do Prahy jste údajně podle jednoho bulváru řekl: "Nebyl bych vůbec proti tomu, abych se vedle ní probudil." Zeptám se starosvětsky: sluší se to?

Já odpovídám na každou novinářskou otázku. Já neříkám no comment. Nikdy. To nemám rád. Protože no comment znamená, že nemám někde čisté svědomí. A ta otázka zněla: "Měl byste něco proti tomu, kdybyste se ráno probudil vedle Natalie Oreiro?" A já jsem jenom odpověděl. To bych musel být opravdu z kamene, kdybych řekl, že vadilo. Ani jsme se pak nepotkali. A ani jsem se dokonce nehrnul do její šatny. Stáli tam nějací její hlídači a vůbec jsem nikoho nevyzval, aby mě seznámil.

Myslíte, že slavná postava v showbyznysu bulvár potřebuje?

Všude jsou její příznivci. Mohou být u novin intelektuálů, jsou i u bulváru a příznivci mohou být ve všech partajích. A proto nikdy neříkám, koho bych volil, ke které straně se přikláním. Mám své fanoušky u různých stran, i když třeba s nimi nesouhlasím. Mají právo na existenci. Jinak už zase někdo zvedá prst a říká - pozor, tato strana... Nechme je. Mají své voliče? Mají. Oznamují nám své programy? Oznamují. Víte, ono neznamená, že když mám určitou úctu a vážnost pro pana Klause, a on je opravdu hlava, že jsem se přiklonil k nějaké straně. To je prostě osoba. O tom byla vždycky diskuse. Volíte toho člověka, nebo volíte tu stranu? To oddělujme!

Vy a pan doktor Plzák víte o ženách v Česku snad nejvíc. Víte o nich všechno?

Existuje mnoho mužů, kteří vědí o ženách mnohem víc než my dva. Znám je, ti když vyprávějí, mohli by rovnou psát romány. Ale kolem nás se to tak točí, ty stálé otázky, doktor Plzák se tak projevoval, zván do různých diskusí a talkshow, psal knihy, stal se poradcem pro krize v manželství. A uměl o tom vyprávět, hezky se to poslouchalo. Zpěvák, který zpívá o lásce, je populární čtyřicet let. Potom vyjde ještě knížka Devět lásek, tak není divu, že vznikne vaše takhle formulovaná otázka. Ale je to jenom tím, že my dva jsme tak viditelní. Ono to potom vypadá pro pozorovatele-čtenáře, že toho bylo o mně tolik napsáno a navypravováno, že to už není vůbec možné napresovat do času, ve kterém žiji. To bych vůbec nemohl vytvořit tolik písní, mít tolik koncertů. Když vám ukážu svůj kalendář, ty záznamy tam, tak kdy bych to všechno prováděl? To je neuvěřitelné. A přitom ještě maluju.

To je známo, že se nevyjadřujete jen písněmi, či v politicko-sociologických úvahách, ale také v obrazech. Sklízejí zřejmě velké uznání, když jeden z nich, Obdiv a závist, je na něm Kristus s kytarou, byl na výstavě nabízen za 1 400 000 korun. Mně se to zdá přehnané, přibližně za stejnou částku byl nedávno vydražen velký Hynais.

Ano, je to přehnané. Každý galerista samozřejmě chce prodávat, jinak by to nedělal. Je to obchodník jako každý jiný. Ale já jsem řekl, že prodávat nechci. A on na to, že to se dělá tak, že se nabídne taková cena, kterou nikdo nedá.

Zpěvák i malíř, či herec i malíř, to vždycky upoutá, a je to i váš případ.

V Německu mi galeristé radili: malujte, dokud zpíváte, to zůstáváte pro lidi zajímavý. Říkají si totiž, on je pořád v branži a ještě maluje po nocích. Tak tohle je ten efekt. Na vernisáž v Praze přišlo hodně lidí, vystavoval jsem v bývalém kostele u svatého Rocha, tam se nevešli, tak jsem na nádvoří strahovského kláštera vystoupil na štafle a promluvil jsem k tomu davu, že jsem rád, že jich přišlo tolik, že na každého se dostane.

Těším se na nové album

Chcete zpívat stále dál. Ale několikrát jste si postěžoval, že vysychají prameny nových písní, nových textů, že pro vás vlastně už nikdo nepíše. Karel Svoboda si nechává nápady do muzikálů a o zpěvácích, kteří si stěžují na nedostatek nových melodií či textů, jednou řekl: Tak ať si to píší sami. Kdy se tedy dočkáme nového opravdového hitu Karla Gotta?

Je pravda, že jsem si stěžoval, a ne jednou. Bylo celé období, kdy jsem se z nouze orientoval na písně dávno napsané, třeba ta nejhezčí italská bel canta. Ale může být i dobrá píseň, jenže mně nedává pocit, že Karel Gott se někam posunuje dál. Že prostě udělá něco, že řeknou - no tohle, to jsme s ním ještě neslyšeli. To tam musí být. A když ne, to je lepší pak toho nechat a říci si: to už stačilo, studna je suchá, už není z čeho čerpat. Tak jsem se vrhl na Ro(c)ky mého mládí, to jsou moje srdeční záležitosti dodnes, pojí se na krásnou dobu, na hezké zážitky.

Jak je to už dlouho? Čtyři roky? A co nyní?

Já věřím, že skutečně je něco ve hvězdách, že máte dobu, kdy je lepší všeho nechat, raději na nic nesahat. Taková období prostě existují. A najednou pracuji na novém projektu, vydáme album, které bude prezentovat Gotta s novými původními písněmi. Na míru ušitými od našich autorů, nepřebíraná hudba. Nadšení, většinou u mě noví lidé, chtějí se mnou spolupracovat.

Očekáváte nějaký hit?

O jedné písni si myslím, že to hit bude, je o nejpopulárnějším agentovi celého světa, Jamesi Bondovi.

Kdy bude projekt dokončen?

Myslím, že v lednu a vydán bude v březnu. Necháváme si dělat průzkumy, stojíme o názory odborníků, třeba v rádiích. A také o mínění žen. Žena, to je radar, to je vodítko, ona to něčím cítí, i když není odbornicí, není hudebně vzdělaná.

Věříte v úspěch nového alba?

U skupiny lidí, která písně vytváří, která to píše pro mě, vidím nadšení, zapálení, hoří všichni. Jsem přesvědčen, že i ten, kdo si na mě bere silnější lupu, vycítí, že se tu něco tvořilo s elánem a že celý zvuk snímku bude moderní, že to bude Karel Gott 2002.

Dosavadních třicet milionů prodaných nosičů s vaším hlasem, to je sotva představitelné číslo. Svědčí o tom, že lidé se s vámi cítí dobře, i když jim, slovy některých kritiků, kazíte vkus řemeslnou a obchodní zručností. Proč vás však tolik cení v Německu, ale třeba v Itálii, zemi bel canta, jste neznámý?

Chtěli to tam se mnou zkusit už v roce 1965, letěl jsem do Milána. Dali mi noty a text, druhý den jsem měl jít do studia. Ráno se v hotelu probudím a slyším krásný mužský hlas. Tenor jako blázen. Myslel jsem, že je to z rádia. Otevřu ale okno a na ulici zpívá rozvážeč zeleniny. Tady, chlapče, neuspěješ, pomyslel jsem si, když zelinář takhle zpívá, tak na tebe nečekají. V tom studiu mi pak řekli, že mám pro musica legera, lehkou hudbu, příliš čistý hlas.

Odchod v plné slávě? Ano

Upřímně, přistihujete se někdy po ránu při úzkosti, že váš čas slávy se krátí?

Že bych stál před zrcadlem a měl bych strach? To nejde. To si nesmím vůbec připustit. Jde o pocit, o kterém byla dost často řeč v Americe, když jsem byl ve Vegas. Američané kolem mi říkali: jste příliš skromný. Ona je to sice hezká vlastnost, ale tady vstupujete do arény. Jděte tam jako vítěz. Oni musejí děkovat vám, že vás mají možnost slyšet, ne vy neustále jim. To je zákon showbyznysu. Chtějí vidět vítěze.

Ale přece jen...

Neodpouštím si ovšem svou večerní modlitbu, co jsem udělal správně, co jinak. Tam jsi reagoval trošku podrážděně, byl jsi popuzený, nervózní, unavený a s tím člověkem si nejednal dobře. Ať už se to neopakuje. A té fanynce jsi odsekl, teď nemám čas! To bude trvat hodně dlouho, než na to zapomene. A byla to jenom maličkost. Takže spíše věčná otázka: jsi sám se sebou spokojený? Tak tohle je moje večerní modlitba.

Slyším z téhle modlitby jeden tón: diváci zůstávají pro vás božstvem. Počítáte s jejich vkusem, sám jste ho v nich také pěstoval. A chcete jim dát všechno. Co když to zrovna nejde?

Stane se to, mám třeba rýmu. Výkon může klesnout o třetinu. Takhle dnes hodnotím svůj výkon, vážení, a já zařídím, aby vám pořadatel vrátil tu třetinu vstupného. To je směšné. Takže buď, anebo. Buď toreador na to opravdu nemá, překládá se představení, ale většinou vás musejí dát dohromady, krčař, lékaři. Před Lucernou už stojí televizní vozy, Lucerna je vyprodaná a ty televizní vozy budou snímat večer váš zpěv živě a bude se vysílat na Vánoce. No tak, co teď. Přijde doktor s takovouhle taškou. A musí vás za tři hodiny dát dohromady tak, aby vám vůbec ten tón zazněl.

Zůstáváte miláčkem davu. Jste pro odchod v plné slávě - neboli kdy půjde božský Kája do důchodu?

Rozhodně nesmím dopustit, aby lidé řekli: je to sice hezké, že se mu nechce ze scény, ale možná, že by bylo lepší, kdyby toho už nechal. To by byla tragédie. Zpěvák má zanechat za sebou ten nejlepší dojem. To se málokomu podařilo, většinou to rozhodla předčasná smrt jako u Elvise. I když někdy žasnu, je to neuvěřitelné, jak se některé hvězdy drží.

Jednu z nich jste si pozval do Carnegie Hall.

Protože jsem věděl, že Helena je dáma, která když vejde, sál zašumí. Umí se pohybovat, chovat, obléci se a zpívat v několika jazycích. Je komplet.

A jak je to tedy s tím odchodem, ne že bych naléhal. V plné slávě?

Ano. Je mi jasné, že to žádná sranda nebude.

Karel Gott

Narodil se 14. července 1939 v Plzni.

Vyučil se elektromontérem, v letech 1957-60 pracoval jako elektrotechnik v ČKD v Praze.

V té době začal zpívat v různých soutěžích, od roku 1959 vystupoval s orchestrem Karla Krautgartnera. Pro jeho umělecký růst bylo důležité studium na Konzervatoři v letech 1960-63, a především soukromé návštěvy u profesora Karenina.
Hvězdná kariéra odstartovala při angažmá v Semaforu (1963-64), byl spoluzakladatelem a členem divadla Apollo (1964-67), sedm měsíců zpíval v Las Vegas. Po návratu už vystupoval jako sólový zpěvák bez angažmá.
V letech 1963-90 vyhrál dvaadvacetkrát anketu Zlatý slavík, v devadesátých letech čtyřikrát Českého slavíka.

Cenu TýTý jako nejpopulárnější osobnosti obrazovky získal v letech 1991, 1992, 1994, 1996 a 1999, v kategorii nejpopulárnější zpěvák vyhrál v letech 1991-2000.
Nazpíval téměř 150 titulů dlouhohrajících zvukových nosičů, celkem prodal kolem 30 milionů nosičů doma i v zahraničí (především v Německu). Držitel mnoha zlatých, platinových i diamantových desek.

Absolvoval stovky vystoupení v televizi, a to i v zahraničí. Vystupuje na vyprodaných koncertech a turné ve všech zemích Evropy, v Japonsku, Kanadě a USA, loni zpíval s Helenou Vondráčkovou ve slavné Carnegie Hall v New Yorku.
Hrál ve čtrnácti filmech.

Jeho obrazy se vystavovaly v Praze, Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Bratislavě a Vídni. V roce 1999 byl v Praze prodán jeho obraz Obdiv a závist za 1,4 milionu korun.
Je spoluautorem knih Říkám to písní a Jak to vidí Gott.

V roce 1977 byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1985 národním umělcem.
Je svobodný, má osmadvacetiletou dceru Dominiku a čtrnáctiletou Lucii.

Nejen písně, ale také obrazy Karla Gotta jsou ceněné.

Stálice české popmusic Karel Gott.

Martina Zbořilová, nyní manželka Miloše Formana.

Evelyna Steimarová (uprostřed).

Marika Sörösová.

Karel Gott, 60. léta.

Karel Gott, 70. léta.

Karel Gott, 80. léta.

Karel Gott, 90. léta.

Autoři:



Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Poslední role. Robert Redford oznámil, že chce skončit s hraním

Robert Redford (Benátky, 1. září 2017)

Oscarový herec a režisér Robert Redford ohlásil konec kariéry. Pro Deadline potvrdil svá slova z rozhovoru v časopisu...

Další z rubriky

Brooklynští Grizzly Bear se probrali ze zimního spánku a nabarvili trosky

Newyorská kapela Grizzly Bear vystoupí poprvé v České republice

Poprvé se u nás objeví kapela Grizzly Bear. Parta z newyorského Brooklynu, která kombinuje rock s vokálním harmoniemi,...

Herci z muzikálů včetně Mamma Mia nedostali honoráře, došlo na insolvenci

Herečka Alena Antalová v hlavní roli Donny v muzikálu Mamma Mia v pražském...

Producent Jiří Jurtin a jeho firma Crystal Skull je ve finančních potížích. Tvrdí, že společnost Ticket Art Praha mu...

KOMENTÁŘ: Létofest byl zábavný. Jen občas až příliš připomínal pouť

Kabáti ukázali, proč jsou v Česku jednou z nejlepších kapel.

Loni se putovní Létofesty konaly jako jednodenní festivaly s kapelou Wanastowi Vjecy coby headlinerem. Letos pořadatelé...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz