Na první pohled nudle. První čísla časopisu Divoké víno měla podlouhlý formát. Na druhý pohled byla ta nudle plná básní, Divokým vínem prošly za prvních sedm let jeho existence desítky autorů včetně Jiřího Žáčka či Vladimíry Čerepkové. Dnes slaví časopis padesátiny. Dožité. Přestože komunisté ho později zakázali, od roku 2002 vychází znovu na internetu. U zrodu Divokého vína stáli v roce 1964 přátelé Ludvík Hess a Emil Machálek řečený Méla.
Sedmnáctiletí studenti gymnázia Na Zámečku v Libni založili sklepní Klub poezie a právě kolem něj se soustředil okruh budoucích básníků a spisovatelů. „V tom sklepě jsme se scházeli dvakrát nebo třikrát týdně, na pětadvaceti metrech čtverečních nás bývalo šedesát i sedmdesát, a četli jsme básně,“ vzpomíná Ludvík Hess.
Hromada dvoukorun
Tehdy bylo jedno, zda se četla jejich vlastní poezie či slavné básně Louise Aragona nebo Michelangela Buonarrotiho. „Neexistovaly mobily ani internet, přesto jsme vždycky věděli, že se tam potkáme. Pražské tamtamy fungovaly dokonale, nikdy jsme neměli nouzi o autory,“ říká Hess. Divoké víno ve svých nejlepších letech otisklo téměř kompletního Václava Hraběte, vycházely v něm texty Karla Sýse, Jaroslava Holoubka nebo tragicky zesnulého Ladislava Landy.
První čísla Divokého vína vyšla v nákladu tisíc výtisků, ta pozdější měla náklad pětinásobný. Balíky z tiskárny dělili Hess s Machálkem na hromady, po čtení ve sklepě si je rozebrali „distributoři“ a na svých školách je prodávali po dvou korunách za kus. Na dalším čtení pak hromadu dvoukorun odevzdali.
Stačila tak akorát na vytištění dalšího čísla. Začátkem sedmdesátých let však začalo přituhovat. A v roce 1972 komunisté Divoké víno ze dne na den zakázali.
Kdo prošel Divokým vínem
|
