Fernand Pouillon: Divoké kameny
Ten z pozice autora jednoho z vůbec nejznámějších historických románů ze středověku Jména růže na konto Divokých kamenů zvolal: „Úžasné... Fascinující příspěvek k porozumění středověku.“
Obcování se stavbou
Fernand Pouillon (1912–1986) nebyl spisovatel. Divoké kameny jsou jeho jedinou beletrií, nepočítáme-li autobiografické Paměti architekta. Svůj román napsal podle překladatele Denise Molčanova ve vězení, „kam se dostal za údajnou defraudaci a falšování účetnictví. Práce na knize mu pomohla, aby se v těžké životní situaci nezbláznil“.
Pouillon ve své práci architekta a urbanisty, který za sebou nechal mimo jiné přestavbu starého města v Marseille a jehož dvaadvacet staveb je zařazeno do seznamu Architektonického dědictví 20. století, vyznával způsob práce, který dnes už zvládá málokdo: být se svým projektem od začátku do konce, tedy od prvních návrhů až po realizaci, čímž zčásti vykonává i funkci stavbyvedoucího.
„Když stavíte, tak se stavbou obcujete, hladíte ji,“ prohlásil Pouillon na Benátském bienále. Ve středověku se takovému tvůrci říkalo mistr díla. A jeden takový je i hlavním hrdinou románu Divoké kameny.
Přes osm století
Román psaný formou beletrizovaných osobních zápisků se odehrává ve druhé polovině 12. století na stavbě kláštera řádu cisterciáků v opatství Le Thoronet v Provence. Ten patří dodnes ke trojici nejvýznamnějších staveb tohoto druhu ve Francii – ostatní neméně kvalitní se proměnily v ruiny už za Francouzské revoluce.
Fernand Pouillon sice vede jistou dějovou linii, snaží se formovat románové postavy, nicméně je patrné, že hlavním tématem je pro něj stavba sama. A jeho vlastní stavitelské ideje, které vepisuje do úst a mozku svému hrdinovi.
V tomto smyslu jsou Divoké kameny jakýmsi nahrubo tesaným obloukem, který vede od vykreslení stavitelství románského slohu, tedy onoho porozumění středověku, jež se tolik líbí Umbertu Ecovi, do 20. století. K osobě „Savanaroly architektury“, jak současníci Fernandu Pouillonovi přezdívali.